Česká barokní literatura

se na rozdíl od ostatní kultury rozvíjela velmi málo v důsledku porážky české protihabsburské šlechty na Bílé hoře (1620) a 30ti leté války (1618 – 1648).
Literatura měla hlavně náboženský ráz. Rozvíjela se hlavně lidová a pololidová tvorba. Jako pololidovou slovesnost označujeme takovou tvorbu, která vzniká v prostředí blízkém lidu. K pololidové tvorbě patří písmácké paměti a kramářské písně. Ústní lidová slovesnost vyjadřuje vztah lidu k otázkám života a smrti, přírodě, k práci, k rodině… Hlavními útvary jsou pověst, pohádka (vyjadřuje touhu po spravedlnosti; typickým pohádkovým hrdinou se stal Honza), proroctví, hádanka, přísloví, píseň (zobrazuje život lidu v rozmanitých projevech a vztazích. Zachycuje lásku šťastnou i nešťastnou, vztahy rodičů a dětí...)