Osídlení Indie

započalo již v pravěké době kamenné. Již ve 4.tis. BC dochází k přechodu od sběru plodin k zemědělství a k domestikaci zvířat. První vyspělou civilizací byla tzv. harappská civilizace (2300 – 1600 BC) v nížině řeky Indu. Její vznik souvisel s dalším rozvojem zemědělství. Hlavními plodinami byl ječmen, pšenice, sezam a bavlna, při jejichž pěstování využívali rolníci řeky Indu a jejího pravidelného záplavového cyklu. Zvláštností této civilizace je kulturní uniformita, účelnost a také neměnnost. Hlavními centry byla sídliště Harappa a Móhandžó-daro, na kterých je uniformita nejvíce patrná. Patrové domy z pálených cihel, o stejné velikosti a stejně kladeny na sebe, lemovaly pravoúhle se protínající ulice. Architektura byla naprosto jednoduchá, nevynikala krásou ani monumentalitou. Na druhé straně jsou však mnohé příbytky vybaveny koupelnou a záchody, kanalizací i vodovody s pitnou vodou. Řemeslná výroba harappské civilizace byla dost vyspělá, keramiku vyráběli na hrnčířském kruhu, typické pro ně byly terakotové sošky (z pálené hlíny) žen a zvířat, vyráběli šperky z drahých kovů a ze slonoviny a měděné a bronzové nástroje. Další zvláštností je i obrázkové protoindické písmo, které bylo nalezeno na kamenných, kovových i hliněných pečetidlech nebo na hliněných destičkách, a které nebylo nikdy rozluštěno. Kolem r. 1750 BC dochází v harappské civilizaci k období úpadku, který se projevil rozpadem kulturní jednoty a oslabením základních norem života. Čím byl úpadek způsoben se přesně neví, mohly to být zároveň přírodní i lidské faktory.