KULTURNĚ HISTORICKÁ SITUACE

Renesance jako kulturně historická epocha je charakterizována jako doba znovuzrození estetického ideálu a životních měřítek antiky, na nichž se zakládá nový rozkvět umění, filozofie i přírodních věd. Renesance je vstupem do novověku.

Renesance se zhruba od poloviny 14. století začíná rozvíjet v Itálii, kde dosahuje svého vrcholu, a dále se šíří do ostatních částí Evropy:
- v Anglii se objevuje koncem 14. století,
- ve Francii v 15. Století,
- v Německu a Španělsku v 15. a 16. století,
- ve střední Evropě v 16. století.

Mezi centrální filozofické pojmy renesance patří :

Renesanční humanismus – tzn. soustředění pozornosti na člověka a jeho všestranný rozvoj, na jeho lidské záležitosti. Renesanční humanismus je spojován s individualismem, důležitou hodnotou se stává vzdělání.
Filosofie se odvrací od středověké scholastiky a Aristotela a přiklání se k Platónovi. Jsou zakládány tzv. novoplatónské akademie (univerzity). Studium klasické řečtiny, latiny a hebrejštiny pomáhá při novém kritickém studiu biblických textů. Jsou pořizovány nové přesnější překlady Bible, které znovu otevírají diskusi o náboženských tématech. Vytvářejí se nové pedagogické systémy. Školy se člení na několik stupňů – základní, střední a univerzity. Na vyšších stupních škol přitom výuka obvykle probíhá v latině.
K šíření vzdělanosti přispívá objevení knihtisku (kolem roku 1450 jej objevuje Johann Gutenberg).
Pozornost je věnována znovu také estetickým hodnotám spojeným s lidským tělem, které středověk považoval za hříšné. Do výtvarného umění se např. vrací akt. Humanismus se v tomto směru obrací k antice.