Snaha o vnitřní obrodu

římskokatolické církve vyústila v tzv. konsiliarismus, který přichází s principem nové výstavby církve. Nad dílčími složkami církve (arcibiskupství, biskupství, kapituly atd.) a dokonce i nad papežem má stát církevní sněm – koncil, který je místem pro demokratickou diskusi o církevních otázkách. Konciliarismus po celé období renesance soutěží s papalismem (papa = papež), který nakonec vítězí.
Výsledky katolické reformace zformuloval Tridentský koncil (1545 – 63). Původně byl zamýšlen jako ekumenický, nakonec ale vedl k definitivní roztržce s protestanty. Koncil schválil římský katechismus, platný dodnes, který potvrdil platnost sedmi svátostí:
- svátost křtu,
- svátost biřmování (potvrzuje platnost křtu),
- svátost zpovědi (svátost pokání),
- svátost přijímání - eucharistie (znamená setkání člověka s Kristem a je opakováním poslední večeře Páně),
- svátost svěcení (kněžské pomazání, které zaručuje službu kněží obci věřících),
- svátost manželství (zaručuje stabilitu obce věřících),
- svátost posledního pomazání (připravuje člověka na konečné setkání s Kristem).

Svátosti jsou platné nezávisle na osobě kněze (ten nemusí být bez hříchu, jak požadovali např. husité).