Snaha o vnitřní obrodu

římskokatolické církve vyústila v tzv. konsiliarismus, který přichází s principem nové výstavby církve. Nad dílčími složkami církve (arcibiskupství, biskupství, kapituly atd.) a dokonce i nad papežem má stát církevní sněm – koncil, který je místem pro demokratickou diskusi o církevních otázkách. Konciliarismus po celé období renesance soutěží s papalismem (papa = papež), který nakonec vítězí.
Výsledky katolické reformace zformuloval Tridentský koncil (1545 – 63). Původně byl zamýšlen jako ekumenický, nakonec ale vedl k definitivní roztržce s protestanty. Koncil schválil římský katechismus, platný dodnes, který potvrdil platnost sedmi svátostí:
- svátost křtu,
- svátost biřmování (potvrzuje platnost křtu),
- svátost zpovědi (svátost pokání),
- svátost přijímání - eucharistie (znamená setkání člověka s Kristem a je opakováním poslední večeře Páně),
- svátost svěcení (kněžské pomazání, které zaručuje službu kněží obci věřících),
- svátost manželství (zaručuje stabilitu obce věřících),
- svátost posledního pomazání (připravuje člověka na konečné setkání s Kristem).

Svátosti jsou platné nezávisle na osobě kněze (ten nemusí být bez hříchu, jak požadovali např. husité).

REFORMACE

Jedním z nejvýznamnějších reformátorů církve byl Jan Kalvín (narodil se 1509, byl tedy o něco mladší než Luther). Kalvín hlásal nauku o predestinaci (předurčení). Bůh podle ní předem určil lidi ke spáse nebo zatracení.
Kalvinismus pronikl i do dalších zemí – ve Francii se kalvinisté nazývali hugenoty, v Anglii puritány, v Čechách pod jejich vlivem vznikla jednota bratrská.
Anglická reformace vyústila do odtržení anglikánské církve od Říma a papeže. Hlavou církve se stal král.

Všem reformovaným církvím je společné:
- zrušení závazků k římskému papeži,
- odmítání autority koncilů,
- odstranění celibátu,
- přijímání podobojí,
- kněz není prostředníkem mezi Bohem a člověkem.

náboženstvi

Renesance představuje období roztříštěnosti a přeskupování společenských, náboženských, ekonomických a politických sil. V jejím závěru
• roste vliv velkých říší (ve Francii, Anglii, Habsburská monarchie),
• upevňuje se ekonomická a politická pozice měšťanstva (zakládání manufaktur a rozvoj mezinárodního obchodu předznamenávají přechod ke kapitalismu)
• zaniká „monopilnost“ západokřesťanství a vznikají samostatné protestantské církve.

Německá reformace je spojena se jménem Martina Luthera (1483 – 1546). Luteráni (protestanti ) se jako první církev v západní Evropě rozešli s katolickou církví. Zrodem luteránské církve se rozpadlo západokřesťanské pojetí univerzalismu v duchovní sféře. Poprvé byla oficiálně připuštěna možnost jiného výkladu víry.
Luteráni popírají božský původ papežství, neuznávají autoritu koncilů, za jediný zdroj víry považují Písmo svaté. Neuznávají kněze jako prostředníky mezi Bohem a lidmi. Neuznávají zpověď a moc udílených svátostí a přijímají podobojí.