15. století

„Okolo 30. let 15. století se uplatňují vlivy renesančně hédonistického smyslu pro kvintakordickou zvukovost, která vychází z anglických podnětů, ze kterých se vyvinula hudba nizozemské epochy."2) Vznikla nizozemská škola, kdy skladatelé 15. a 16. stol. začínají po světských písních ars novy vytvářet velké formy hudby duchovní a zdokonalují vícehlasou (polyfonní) hudbu. „Typickými formami se stávají moteta, což je nejvýznamnější forma vokálního vícehlasu, obvykle na náboženské texty, a mše, která se stává nejreprezentativnější formou této školy."3) Nejslavnějšími skladateli byli Johannes Okeghem, Josguin de Prés a Orlando Lasso. Jejich kompozice se však staly zdrojem hříček, což mělo za následek ztrátu smyslu textu a znamenalo v hudbě zmatek. Církev nemohla připustit ztrátu významu slova, proto na tridentském koncilu (1545) vícehlasou hudbu odsoudila. Světská tvorba se objevovala jen málo (madrigaly, chansony, villanelly, frotolly…)
Dále vznikla Římská škola, která souhlasila s myšlenkami tridentského koncilu. „Církevní skladby se vyznačovaly rovnoměrnějším vyvážením textové a hudební složky a důrazem na zpěv a capella, to znamená bez doprovodu nástrojů."4) To se projevilo u nejvýznamnějšího představitele školy Giovanniho Palestriny.