Tomáš Pešina z Čechorodu (1629 – 1680)

Tomáš Pešina z Čechorodu (1629 – 1680)
byl knězem a pokračovatelem Balbínova díla
svůj zájem zaměřil především na historii
v knize Předchůdce Moravopisu se věnoval dějinám Moravy
Jan František Beckovský (1658 – 1725)
pokusil se o popularizaci českých dějin v díle Poselkyně starých příběhů českých (navazuje na Hájkovu kroniku)
Duchovní tvorba
Bedřich Bridel (1619 – 1680)
byl jezuitský misionář, překladatel a profesor rétoriky a poetiky
psal básně i prózu
dílo: nábožensky rozjímaná lyrika Co Bůh? Člověk?
Další dílo: sbírka vánočních písní Jesličky
Co Bůh? Člověk?
má evropskou úroveň díky filozofické stránce i bohatému výrazovému umění
filozoficky laděná skladba
Bůh je ten nejlepší, radost, veselost, sladkost, odpuštění a člověk je jed, hořkost, špatnost
Člověk se může jen v Bohu shlížet, ale sám ho nikdy nevidí
Mezi Bohem a člověkem je opat
Jesličky
autor zde ukazuje hluboké lidství a úctu k lidové poezii

ROZPRAVY NA OBRANU JAZYKA SLOVENSKÉHO, ZVLÁŠTĚ ČESKÉHO

Balbín píše toto své dílo 50 let po bělohorské bitvě (na přelomu let 1672/3) za naprostého úpadku vědomí jazykového i národního. Úpadek zavinili sami Čechové. Váží si více cizího než vlastního jazyka, mnohé rozčiluje i vlastní mluva. Závodí o dvorskou přízeň, projevuji netečnost a lehkomyslnou bezstarostnost o osudy národa, mlčí k zanedbávání starých práv a uzavírají sňatky s cizinci. I lidé duchovní, zvláště řeholníci, jsou národnostně bezbarví. Odstrašujícím vzorem tohoto úpadkového češství je horlivý odchovanec jesuitů, nejvyšší purkrabí hrabě Bernard Ignác z Martinic, syn smutně proslulého Jaroslava Bořiti z Martinic. Čechy se staly vlastní vinou velkým hostincem a zaopatřovacím ústavem Španělů, Francouzů, Vlachů a Němců, kteří právě proto, že jsou cizinci, předhánějí v hodnostech lidi domácí. Mají více peněz a mohou se v Čechách roztahovat. Germánské kmeny měnili již na úsvitě středověku svá sídla. Dnes se potulují zase po Evropě a zakládají své sídla všude tam, kde se jim vede dobře. Nemohou se a hlavně nechtějí se naučit jazyku svých hostitelů, požadují od nich aby znali němčinu, kazí jazyk původní (vznik románských jazyk) nebo vyhladí jazyk hostitelů úplně. K nám je láká naše pohostinnost, volná půda, řídkost obyvatelstva, výnosnost řemesel a umění. Cizinci vyčerpávají lid nesnesitelnými daněmi a bojí se, aby neztratili moc nad okupovanou zemí, vyhlazují soustavně národnostní a jazykové cítění hostitele.
To vše se děje za tichého souhlasu panovníka, přestože Čechy často osvědčily králům svou věrnost. Panovník má znám jazyky svých národů. Poněmčení se naštěstí nepodařilo, ačkoliv vnikání Němců bylo často velmi nebezpečné. Nyní je však nebezpečí tím větší, že je podporováno domácími odrodilci. Česká šlechta, mnohdy zchudlá, však setrvává na svém a poněmčení se vytrvale a srdnatě brání.
Mateřštinu nesmíme podceňovat. Není k tomu důvodu. Slovan se snadno učí cizím jazykům, neboť je zvyklý na složitou gramatiku jazyka svého.
Autor končí pevnou důvěrou v ochranu sv. Václava, který nedá zahynout nám ani budoucím generacím.