Rákoczi

využil snahy poddaných pro své vlastní cíle – boj proti cizincům, nikoliv uherské šlechtě jak se snažili poddaní; poddaní musí dále pracovat – tím uklidnil uherské stavy – ty ho podpořili (Károlyi, který bojoval proti poddaným se s Rakoczim spojil); u poddaných úpadek morálky, to bylo zastaveno slibem zrušení poddanských břemen; 12.9.1703 se v Sečanech sešel sněm jednající o míru (Fr. Rakoczi + 25 senátorů) – žádost k císaři o obnovení všech výhod šlechty + uznání nezávislosti Sedmihradska + úplné zrovnoprávnění protestantů; jednání byla bezvýchodná; ohlas povstání však již začal působit mezinárodně – Francie jednala s Rakoczim o sesazení Habsburků, tuto spolupráci podporoval Petr Veliký, který by tím rozbil francouzsko-švédské spojenectví; Onádský sněm (květen 1707) – detronizování Habsburkové + pokračování boje; zhoršení situace – Sedmihradsko se spojilo s císařem a Petr Veliký ustupoval před Švédy; další jednání o míru ztroskotala 1708; poté došlo k porážce kuruců (ti se pak přidali k císaři); 1709 – povstání ochabuje; r. 1710 došlo k velké porážce povstalců u Romhánye; 1711 – Rakoczi se snaží jednat o pomoci z Ruska, ale pozdě, 30.4.1711 jeho pobočník Károlyi uzavřel s císařem v Sate Maru mír – kompromis mezi šlechtou a císařem – podíly na vládě, svobody… (počátek Rakousko-Uherského dualismu)

František Rakoczi II.

(1698-1711)
vídeňský dvůr se v 90. letech 17. století prostřednictvím uherské komory snažil reorganizovat správu Uher (soudy, daně, poddanská otázka, řemesla…); pro odpor šlechty se to ale nedařilo; poté, co Leopold vydal výnos o zdanění šlechty se proti němu zformovala opozice v čele s Františkem Rakoczim II., r. 1701 však byla jejich činnost prozrazena a Rakoczi byl uvězněn (jeho spoluodbojník Besczeny utekl), roku 1703 se začali bouřit poddaní na Rakocziho i jiných panstvích – jejich vůdcové byli v kontaktu s Rakoczim, který uprchl z vězení – zahájeno velké povstání.

Imrich Thököly

a povstání kuruců (1678-87)
kuruci na Slovensku bojují proti rekatolizaci – obsadili severovýchod Země; r. 1679 za svého vůdce zvolili I.Thököliho; s ním r. 1680 dobyli celé Slovensko a získali spojenectví s Turky; Leopold se velikosti povstání zalekl - r. 1681 svolán sněm v Šoproni – obnovil úřad palatina; uherská komora byla zrovnoprávněna s dvorskou (pro Rakousko a české země), amnestie povstalcům; Thököly byl však nespokojen – jeho boje získaly podporu u velké části šlechty; v září 1682 zvolen knížetem Uher a od Turků dokonce uznán králem; odmítl smír s císařem a v rámci tureckého tažení k Vídni táhne s kuruci na Bratislavu; porážka Turků u Vídně r. 1683 je počátkem jeho konce; uherská šlechta usilovala o mír s císařem (Leopold amnestoval povstalce) – od Thökölyho odpadají přívrženci; i Turci jsou oslabeni – 12.8.1687 – porážkou u Moháče zlomena moc Turků v Uhrách; výsledkem bylo omezení dohod ze Šoproně

Wesselényiho spiknutí

(1666-71)
souhrnný název pro hnutí magnátů proti císaři Leopoldu I.; původně se magnáti snažili získat podporu Francie a Turků, spiknutí však bylo vyzrazeno; Weselény umírá 1667; místo něj se do čela povstání staví Petr Zrinský a František Nádasdy, kteří pokračují v Chorvatsku v letech 1669-70, když zjistí, že proti nim císař vyslal vojsko prosí o milost; na ně navazuje František Rakoczi – povstání na severovýchodě Uher; po uvěznění Zrinského a Nádasdyho taky odprosí; vedení převezme František Bónis – ten však byl zrazen vlastními vojáky; proti spiklencům zřízen soud (1670) v čele s J.Rothalem – výslech asi 2 tis. šlechticů; Rákoczi byl na přímluvu jezuitů a zaplacení pokuty 400 tis. zlatých propuštěn, ostatní vůdcové byli popraveni 30.4.1671; následuje silný rekatolizační tlak na Uhry – proti němu povstání, objevují se počátky kuruců – nespokojenci, dezertéři, chudina a zběhlí poddaní – začínají tvořit odbojové oddíly; Leopold se to snaží potlačit omezením uherské samosprávy – zruší úřad palatina, rozpustí sněm a do čela Uher postaví správce Jana Kašpara Ampringena (velm. řádu něm. rytířů) + 4 německé a 4 uherské rádce

Jiří Rakoczi

(1644-45)
palatin (nejvyšší uherský zemský i dvorský úředník) Esterházy táhl r. 1630 do Sedmihradska, kde byl zastaven šlechtou, v jejímž čele stál J. Rákoczi – uzavřel s Habsburky mírovou dohodu; později byl od sultána uznán sedmihradským knížetem; s jeho podporou zahájil boj proti rekatolizaci a za politickou moc v zemi; s politickou (a částečně i vojenskou) podporou Francouzů, Švédů a Turků vpadl r. 1644 na východní Slovensko, nejprve byl císařskou armádou vytlačován, ale s novými posilami se dostane i na západní Slovensko a na jaře 1645 za pomoci Francouzů táhne na Moravu – podpořit Švédy u Brna; díky diplomatickým aktivitám císařských u Turků byl však Rakoczi pod hrozbou ztráty Sedmihradska zastaven a donucen se stáhnout; mír byl uzavřen 24.8.1645 – v Uhrách byla uznána svoboda

Gabor Bethlen

(1619-23)
Betheln byl od r. 1613 sedmihradským knížetem (podpora Turků); dohodl se s Habsburky na protitureckém postupu x Habsburkové ale zároveň uzavřeli spojenectví proti Bethlenovi s Jiřím Drugethem; Bethlen to zjistí a proti Habsburkům vystoupí; 1619 – Bethlen podporuje české stavy a zahájil protihabsburský boj – za podpory uherských protestantů získá téměř celé Slovensko (Bratislava dobyta 14.10.1619), jeho postup na Vídeň je však zastaven pádem Drugetha a Poláků na východní Slovensko; v lednu 1620 se sešel sněm přívrženců Bethlena – tam se ukázalo, že jsou ochotni spíše jednat o svých výsadách než bojovat; Bethen uzavřel příměří s Habsburky (tím oslabil české stavy) a hledal podporu u Turků; porážka Čechů na Bílé hoře znamenala oslabení spojenectví a hroucení jeho pozice; proto byl roku 1622 uzavřen mír v Mikulově – Bethlen se vzdal titulu uherského krále a stal se říšským knížetem, získal do držení také část Slezských knížectví a roční důchod 50 tis. zlatých; Bethlen však byl nespokojen a snažil se pokračovat v odbojné činnosti, v jejímž důsledku přišel o většinu toho, co získal mikulovským mírem

Štěpán Bočkaj

(1604-6)
Během patnáctileté války (1593-1608) se sedmihradská šlechta snažila zabránit rozpínavé politice Habsburků v Uhrách; emigrace do Turecka – příprava odboje – snaha o obnovení nezávislosti Sedmihradska; do čela povstání byl získán Štěpán Bočkaj – na podzim 1604 obsadil východní Slovensko, připojila se k němu uherská šlechta; po drobných porážkách od Habsburků získal posily od Turků – upevnění pozice na turecko-uherském pomezí; jednání o příměří s Habsburky neplodná, spory mezi povstalci; na jaře 1605 nový rozmach – Bočkajovci pronikají na Moravu a do Rakous, díky těmto vpádům však ztrácejí podporu protihabsburských sil, kterou na těchto území měli a moravské jednotky zatlačily Bočkaje až k Váhu; vyšší uherská šlechta usilovala o ukončení bojů; Turci chtěli získal silnější postavení v Uhrách, čímž začali štěpit koalici; následná jednání o míru se nesla ve znamení ustupování Habsburkům; mír byl uzavřen 23.6.1606 – kompromisní – uherská šlechta získala náboženskou svobodu, byly jí obnoveny staré výsady; Bočkaj získal část území Uher a Sedmihradska do doživotního držení; mezitím Rudolf II. uzavřel mír s Turky; Bočkaj chtěl dál bojovat, ale 29.12.1606 umírá

SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY

1. Panovníci českých zemí, Čornej Petr, Lockerová Jiřina, Major Pavel, Fragment, Praha, 1992,
2. Dějiny evropské civilizace I. a II., 2. vydání, Paseka, Praha, Litomyšl, 1997
3. Světové dějiny, SPN, Praha, 1967
4. Všeobecná encyklopedie – encyklopedie Diderot, Nakladatelský dům OP, Praha, 1996
5. Vybrané kapitoly z dějin hudby, Alena Pauknerová, Akademické nakladatelství, Brno, 1997
6. Malá encyklopedie hudby, kolektiv autorů, Edition Supraphon, Praha, 1983
7. Dějiny umění 5, José Pijoan, Odeon, Praha, 1979
8. Dějiny umění 6, José Pijoan, Odeon, Praha, 1980
9. Dějiny výtvarného umění, Alois Bauer, Rubico, Olomouc, 1998
10. .Guinessova encyklopedie, kolektiv autorů, Mladé letá, Bratislava, 1992
11. Kapitoly z dějin výtvarného umění, skripta pro výuku dějin umění na středních školách, Vladimír Prokop, ostatní údaje neuvedeny
12. .Dějiny literatury I., Věra Martínková a kol., Trizonia, Praha 1991
13. .Akademický slovník cizích slov, Academia, Praha, 1997

Dochází k rozvoji umění.

V malířství vzniká olejomalba a perspektiva, v architektuře se objevuje sloupořadí a zdobené renesační štíty. Stavby jsou stavěny pro lidskou potřebu – jsou vzdušné a prostorné. Renesanční umělci jsou všestranně nadaní. Jmenujme si např. Leonarda da Vinci nebo Donatella. V Čechách se scházeli renesanční umělci na dvoře Rudolfa II. Byli to hlavně cizí umělci - např. G. Arcimboldo. V hudbě se objevuje balada, madrigal ( lyrická, 2 až 3 hlasá píseň), vícehlasy s náboženským textem, mše a dvorské kapely. Významnými hudebními teoretiky byli Giovanni Palerstrina a Jan Blahoslav.

RESUMÉ

Renesance je umělecký směr, který se rozvíjí v Itálii od pol. 14. stol. do konce 16.stol. Do střední Evropy a do Čech se dostává později (70. léta 15.stol – 70. léta 18. stol). Renesance usiluje o myšlenkové obnovení antiky, rozvíjí se přírodní vědy a místo zákonů božích jsou uznávány zákony lidské. Na člověka v pozornosti dění je zaměřen i myšlenkový směr humanismus, který se v této době také rozvíjí. Roste zájem o přírodu, projevující se v naturalismu. Renesance byla jakousi reakcí na krizi římského císařství a papežství. Organizace společnosti přechází od feudalismu ke kapitalismu. Vláda Habsburků vedla k rozpoutání stavovského povstání a následně k 30ti leté válce. Významnými událostmi jsou dále Tridentský koncil, Stoletá válka a vynález knihtisku ( J. Guttenberg, 1450).

dvorské kapely

Nejdůležitější organizací se staly dvorské kapely. První byla založena Ferdinandem I., významnou se stala dvorská kapela za Rudolfa II., jejímž Kapelníkem byl Philippe de Monte. Známým se také stal rožmberský hudební soubor, který působil na zámku v Českém Krumlově pod vedením Viléma a Petra Voků. Začátkem 17. stol. působila kapela i na hradě Pecka, kterou založil Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic.
Hudebním teoretikem byl humanistický vzdělanec Jan Blahoslav. Teorie shrnul ve spise Musika vydáný ve 2. pol. 16. stol. Požadoval, aby se při skládání písňových textů podkládaly dlouhé noty dlouhými slabikami a určil pojem slabičné délky. Blahoslav vydal několik kancionálů- zpěvníků českých duchovních písní (např. Šamotulský kancionál), ve kterém ustálil bratrskou píseň až do doby Jana Komenského.

K obohacení hudby

dochází až po husitském období v průběhu 15. a 16. stol. Pronikl sem vícehlas, ale autoři ho nikdy nedostali na stejnou úroveň s vícehlasem západoevropských autorů. Byly skládány převážně užitkové skladby, které nebyly moc umělecky náročné. K nejlepším autorům patřili Kryštof Harant z Polžic, Jan Trojan Trutnovský, Jiří Rychnovský, Jan Maršálek. Neexistuje český madrigal.
Pohusitskou společností společně s měšťany byly vytvořeny předpoklady pro vznik nové hudební instituce spojené s chrámem - tzv. Literátského bratrstva. Šlo o pěvecké sbory složené z laiků, nebo o zpěv žáků partikulárních škol. Posláním literátského bratrstva bylo obstarávat složitější složku bohoslužby. Zpěv byl v zásadě jednohlasý, občas zpestřený střídáním sborů, sólistů a obce věřících. Zpěv byl i vícehlasý a zpívalo se jak česky, tak latinsky a byl stále častěji doprovázen varhanami. Činnost literátského bratrstva pak narušily pobělohorské události.

Hudba v Čechách a na Moravě

V létech 1420 - 1620 převažovala hlavně hudba duchovní, ale renesanční hudba jako taková se objevila až na sklonku této epochy. Zatímco v zemích západní Evropy se pěstoval od 12. stol. vícehlasý zpěv, v českých zemích to byl zpěv hlavně jednohlasý. V 15. stol. byl tento stav Husitstvím ještě posílen. Husité byli proti světské rozmařilosti, do které řadili i vícehlasou hudbu. Uznávali pouze lidovou duchovní píseň zpívanou českým jazykem.

skola

Posluchači tak měli dojem, jako by dva nebo tři sbory hlasů samy se sebou nebo se soubory nástrojů jakýmsi způsobem závodily, což se italsky řekne concerto. Vývoj tohoto typu hudby vyvrcholil koncem 16. stol. v tzv. concerto grosso (velký závod). To už v popředí byla opět hudba světská, „...čistě nástrojová..."1), kdy proti sobě stála skupina tří sólových nástrojů a skupina orchestrální zvaná tutti. Za tvůrce tohoto typu hudby je považován skladatel a houslista Archangello Corelli. Za přímého předchůdce dnešních sólových koncertů je považováno právě Concerto grosso, které nejvíce propracoval skladatel a virtuóz Antonio Vivaldi.
„Příklon k antické hudbě a renesanční individualismus se objevily ve 2. pol. 16. stol. jen jako snahy, pro jejichž uskutečnění nebyly tehdy podmínky.“

škola Benátská

Poté následovala škola Benátská, která je spojena se jmény dvou benátských skladatelů, Andrea Gabrieliho a jeho synovce Giovanniho Gabrieliho. Ti se snaží koncem 16. stol. pomocí „...vícesborové techniky zvýšit prostorový účinek, barvitost a velkolepost zvuku..."24), k čemuž využili chrám sv. Marka v Benátkách s dvěma protilehlými galeriemi, kam umístili sbory a nechali je zaznívat společně i střídavě, čím docílili neskutečného efektu echa. Sbory obohacovali zvukem varhan nebo soubory nástrojů, což Římská škola nedělala.

15. století

„Okolo 30. let 15. století se uplatňují vlivy renesančně hédonistického smyslu pro kvintakordickou zvukovost, která vychází z anglických podnětů, ze kterých se vyvinula hudba nizozemské epochy."2) Vznikla nizozemská škola, kdy skladatelé 15. a 16. stol. začínají po světských písních ars novy vytvářet velké formy hudby duchovní a zdokonalují vícehlasou (polyfonní) hudbu. „Typickými formami se stávají moteta, což je nejvýznamnější forma vokálního vícehlasu, obvykle na náboženské texty, a mše, která se stává nejreprezentativnější formou této školy."3) Nejslavnějšími skladateli byli Johannes Okeghem, Josguin de Prés a Orlando Lasso. Jejich kompozice se však staly zdrojem hříček, což mělo za následek ztrátu smyslu textu a znamenalo v hudbě zmatek. Církev nemohla připustit ztrátu významu slova, proto na tridentském koncilu (1545) vícehlasou hudbu odsoudila. Světská tvorba se objevovala jen málo (madrigaly, chansony, villanelly, frotolly…)
Dále vznikla Římská škola, která souhlasila s myšlenkami tridentského koncilu. „Církevní skladby se vyznačovaly rovnoměrnějším vyvážením textové a hudební složky a důrazem na zpěv a capella, to znamená bez doprovodu nástrojů."4) To se projevilo u nejvýznamnějšího představitele školy Giovanniho Palestriny.

Renesanční myšlení a cítění se objevuje také ve vývoji hudby. Renesance, humanismus i protestantismus daly hudbě nosné podněty k myšlenkovému rozvoji a formování. Hudba nemá typické znaky jako výtvarné umění a literatura. Někteří hudební historikové zařazovali do renesanční hudby již hudbu 14. století, která je pojmenována ars nova (podle hudebních znaků je uměním vrcholné gotiky). V ars nově se skladatelé přesouvají z duchovní sféry do světské vícehlasé hudby, a to nejen ve Francii, ale také v Itálii. Nejdůležitější formou francouzské ars novy je balada, což je sólová píseň doprovázena jedním nebo dvěma instrumentálními hlasy. Nejvýznamnějším tvůrcem byl kněz, básník a skladatel Guillaume de Machaut. Pro italskou ars novu byla typičtější „...jednodušší, ale melodicky bohatší a námětově rozmanitější forma tzv. madrigal."1) Jde o dvou- až tříhlasou píseň s texty renesanční lyriky. Představitelem byl slepý varhaník z Florencie Francesco Landino.

Sochařství v Čechách a na Moravě

„Je zajímavé, že malíři i sochaři této doby byli vzhledem k evropské úrovni průměrní (mimo Arcimbolda). Světové proslulosti však dosáhli zlatníci, tvůrci drobné plastiky nebo brusiči drahých kamenů.“ 4) Těmito činnostmi proslula zejména rodina Miseroniů.
České renesanční sochařství se zaměřuje především na výzdobu architektury (výzdoba Belvederu, tympanon na zámku v Pardubicích aj.). Na dvoře Rudolfa II. tvořil nizozemský sochař Adrien de Vries (1560 – 1626). Jeho dílo je dokladem vrcholného manýsmu - busta Rudolfa II., výzdoba valdštejnské zahrady.

Nejlepším sochařem

manýrismu byl Benvenuto Cellini ( 1500 - 1571). Jeho známými sochami jsou Perseus s hlavou Medúzy a reliéf Diany. Autorem odvážných dynamických sousoší byl francouzský sochař Gianbologna, který vytvořil Únos Sabinek, Herkula krotícího Kentaura, Letícího Merkura. Dalším významným francouzským sochařem byl Jean Goujon ( 1510 – 1566), jehož díla souvisí především s výzdobou Louvru ( fontána Neviňátek, tribuna karyatid). Jeho socha Diany s jelenem předčila i Acelliniho reliéf.

di Cione

Další sochař, Andrea di Cione, zvaný Verrocchio (1435 – 1488), je také autorem sochy Davida, kterou se snažil přiblížit obdivovanému mistru Donatelovi. „Ukazuje na ní smysl pro eleganci a křehkost výrazu, ale i hru světla a stínu, stejně jako sousoší Kristus a sv. Tomáš v Or San Michele. Jezdecká socha Colleoniho působí na rozdíl od Donatelovy silnou expresivitou a vitalitou.“ 14) Ve Verocchiovi našel svého učitele např. Leonardo da Vinci.
Mezi významné sochaře vrcholné renesance patří též Michelangelo Buonarroti ( 1475 – 1564), který se seznámil se sochařstvím ve věku patnácti let na dvoře Lorenza de ‘Medici. V mramorových sochách dokázal doslova probudit život - David, Mojžíš, náhrobky Medicejů a pieta v chrámu sv. Petra, která je jeho jedinou signovanou sochou ( Michael Angelus Bonarotus Florentinus faciebat ). Podle Vasariho zobrazil v postavě Josefa Arimatejského v sousoší Piety v kostele Santa Maria dell Fiore sám sebe. Jeho poslední dílo, Pieta z paláce Rondamini, zůstala pro umělcovu smrt nedokončena. „Svým dílem postavil Michelangelo hranici umělecké tvorby tak vysoko, že generace následující se zmohla již jen na jeho kopírování ( a la maniera Michelangelo = po způsobu Michelangelově)“ 3). Tím začína období manýrismu.

SOCHAŘSTVÍ

Renesanční sochařství má svůj počátek pravděpodobně v soutěži o výzdobu dveří baptisteria sv. Giovanniho ve Florencii. O výzdobu bronzových dveří se ucházelo sedm sochařů, ale největšími sobeři byli architekt Brunelleschi a sochař Lorenzo Ghiberti. Zvítězil tradičnější návrh Lorenza Ghibertiho, který poté věnoval tvorbě tohoto reliéfu dvacet let svého života. Michelangelo o těchto dveřích prohlásil, že jsou tak krásné, že by se hodily do ráje. Dodnes se jim říká Rajské dveře.
Blízkým přítelem Ghibertiho byl Donato di Niccolo di Betto Bardi, zvaný Donatello (1386 – 1486). Už jedna z jeho prvních soch ( David ) „…ukazuje na elegantní spojení interpretací antických a gotických.“ 1) Jeho nejznámější sochy tvoří výzdobu florentského dómu a Or San Michele ( např. Sv. Jan Evangelista) a můžeme v nich sledovat navázání na tradici římských portrétů. Na antické tradice navazuje, a mistrně je překonává v jezdeckém pomníku kondotiéra Gattamelati. V bazilice Sant Antonio pak vytvořil jedno z nejlepších děl renesančního sochařství – oltářní reliéf s motivem ze života sv. Antonína. Jeho reliéfy byly bronzové a můžeme na nich pozorovat „…vynikající perspektivu a plasticitu postav.“ 2)

Malířství v Čechách a na Moravě

Na našem území je malířství v tomto období pod vlivem Němců. Vedle obrazů závěsných a fresek se používá k výzdobě staveb zejména sgrafito, např. výzdoba zámku v Litomyšli, měšťanské domy na Staroměstském náměstí, Slavonicích nebo Prachaticích.
Alegorickými portréty z rostlin, zvířat apod. se proslavil italský malíř Giuseppe Arcimboldo. Byl to dvorní portrétista. Na dvoře Rudolfa II. působili také další zahraniční malíři, např. Hans von Aachen nebo Bartoloměj Sprange. I přes rozvoj knihtisku se u nás udržuje knižní malba.