Hieronymus Bosch

Velice významným autorem byl také nizozemský malíř Hieronymus Bosch (1450 – 1516), který byl po smrti prohlášen za kacíře. „Jeho alegorické a symbolické obrazy jsou plné apokalyptických hrůz, neřestí, cynismu, ale i svérázného černého humoru a vtipu. Jeho obrazy jsou nejen nesmlouvavým pohledem na zkaženost lidstva, ale zároveň i hledáním léku na hlubokou mravní a náboženskou krizi.“ 2) Jeho nejvýznamnějším dílem je triptych (trojdílný obraz) Zahrada pozemských rozkoší.
Největší vliv na holandskou tvorbu měl Pieter Brueghel ( 1546 -1611). „Jeho realismus všímající si všech detailů lidského života je dovedený často až k satiře a karikatuře.“ 3) Je autorem obrazů Bitva masopustu s půstem, V zemi peciválů, Malomocní, Triumf smrti, Senoseč a Ikarův pád.
Mezi největší postavy německé renesance patří grafik, malíř i výtvarný teoretik Albrecht Dürer (1471 – 1528). Byl autorem dřevořezů a mědirytin, v nichž se objevují složité alegorie a biblická tématika. Proslavi se portéty (portrét matky, mladíka, Moje Agnes, Luther).

Jan van Eyck

(1390 – 1441) je spolu s bratrem Hubertem zakladatelem nového slohu v nizozemském malířství. Jejich nejslavnějším dílem je Gentský oltář. A často je reprodukován obraz Podobizna manželů Arnolfiniových. Malovali již olejovými barvami, i když podklad je namalován ještě temperou. „Barevné lazury olejem umožnily zcela nový způsob malby a měly za následek větší iluzi skutečnosti, dokonalejší modelace světlem, barvou a v neposlední řadě také větší pocit přirozenosti.“

Malířství mimo Itálii

Žákem tvůrců benátské školy byl krétský malíř Domenicos Theotokopulos, zvaný El Greco ( 1541 – 1614), který se později usídlil v Itálii. V jeho díle bychom marně hledali renesanční ideál, neboť to byl malíř duše, napětí a exprese ( citové nadnesené vyjadřování ). Vyučil se malířem ikon (obrazy svatých) a jeho obrazy byly oduchovnělé a protáhlé - Umučení sv. Mořice, Kristus svlékán z roucha, Láokoón, Zvěstování, Zmrtvýchvstání, Sv. Martin a žebrák.

V období vrcholné renesance

tvořila též čtveřice malířů z benátské školy. Pro ně byl příznačný světelný kontrast a zlatavý tón. Svou tvorbou předznamenávají baroko. Giorgio da Castelfranco, zvaný Giorgione (1477 – 1510). „…byl průkopníkem pastorálních výjevů, ve kterých jsou postavy a krajina harmonicky propojeny.“ 2) . Namaloval podivuhodné dílo Bouře. Proslul obrazem Spící Venuše. Jeho nejlepším přítelem a zároveň žákem byl Tiziano Vecellio. Tvořil obrazy v zrzavých barvách a portréty, ve kterých světlo jakoby vychází zevnitř postavy. Kromě své vlastní podobizny je též autorem obrazů Toaleta mladé ženy, Flora, Venuše urbinská, Bakchanalie, Danaé a venuše s varhaníkem. Paolo Cagliari, zvaný Veronese ( 1528 – 1588 ) užíváním intenzivních barev a zálibou v námětech antické a křesťanské mytologie předznamenal tvorbu baroka a rokoka. Mezi jeho obrazy patří např. Venuše a Mars svazovaní Amorem a Nalezení Mojžíše, ale nejznámější je Svatba v Káni Galilejské, na které v postavách tří hudebníků namaloval sebe a své dva kolegy (Tiziana a Tintoretta). Heslem posledního ze čtveřice malířů benátské školy, Tintoretta, (vl. jm. Jacop Robusti) byla „kresba Michelangelova a barvy Tizinovy“. Vytvořil dokonalou malbou obrazy Žena s odhalenými prsy, Vraždění neviňátek, Zuzana v lázních a Poslední večeře.

Michelangelo

Ve službách papeže Julia II. pracoval na malířské výzdobě Sixtinské kaple ve Vatikánu Michelangelo Buonarroti. Fresky na stropě kaple znázorňují výjevy se Starého zákona a postavy proroků. Později přimaloval na čelní stěnu motiv Posledního soudu s Kristem jako soudcem v centru dění a dalšími čtyřmi sty postavami. Namaloval i několik závěsných obrazů, z nichž nejznámější je obraz Sv. rodiny, který je pokládán za počátek období malířského manýrismu.
K nejuznávanějším malířům začátku 16. století patřil Raffael Santi ( 1483 – 1520 ). O jeho nadání svědčí již jeho rané obrazy ( Sen rytíře, Tři Grácie, Sv. Jiří ). V roce 1508 přichází do Říma, kde se podílí na výzdobě místností v papežském sídle. Vytváří zde fresky s alegorickými výjevy, zobrazující teologii, filozofii, poezii a právnictví (Athénská škola, Disputace o svátosti ). „K jeho nejproslulejším dílům patří obrazy madon, nichž strhnul roušku mystičnosti a pozorovatel je vnímá především jako krásné ženy“ 1) ( Krásná zahradnice, Sixtinská madona a Madona s Ježíškem a Janem Křtitelem ). Zemřel mladý a je pohřben v římském Pantheonu.

O technice malby

Mezi tato díla patří Klanění tří králů a Sv. Jeroným. O technice malby a způsobu výuky malíře napsal Leonardo spis Traktát pro malíře. Vytvořil jen jedinou nástěnnou malbu, kterou nalezneme na čelní stěně refektáře dominikánského kláštera Santa Maria delle Grazie v Miláně. Jeím námětem je poslední večeře Páně a je provedená tak, že „…opticky prohlubuje prostor jídelny a vytváří iluzi účasti diváka přímo v ději.“ 3) Posledním jeho dílem je obraz Svatý Jan Křtitel s prohloubeným kontrastem světla – forma tzv. šerosvitu, čímž předznamenává baroko. Tento obraz je také jediným jeho podepsaným dílem.

Za první samostatné dílo Leonardovo se dnes považuje tzv. portrét Ginevry Benci, podobizna mladé ženy se studeným, lhostejným pohledem namalovaná právě formou tzv. sfumata - s použitím jemných přechodů mezi světlem a stínem, a spojující tak různé plány obrazu. Díky své všestrannosti nevytvořil Leonardo příliš mnoho malířských děl. Nejznámější je portrét Mona Lisa (tzv. Giocconda), který vznikl po roce 1500 ve Florencii. Mezi jeho další významná dokončená díla patří Madona Benois, Dáma s hranostajem, Madona ve skalách a Svatá Anna samotřetí, která jsou chloubou významných evropských galerií. Některé práce nejsou dokončeny a tím nám umožňují poznat technologii Leonardovy malby.

Od patnácti let

vyrůstal v dílně sochaře a malíře Andrey delle Verrocchia asi nejvýznamnější malíř Leonardo da Vinci ( 1452 – 1519 ). Byl typicky renesančním člověkem, neboť se zabýval malířstvím, sochařstvím, geografií , historií, biologií, anatomií ( studie dítěte v těle matky, první pitva), fyzikou, kartografií a matematikou. Vynalezl též ponorku, vrtulník, válcovací stolici a po studiích letů ptáků sestrojil též křídla. Nejvíce se ale věnoval malířství. Hlavními rysy jeho malby je trojúhelníková kompozice a používání techniky sfumata, což je měkký, neurčitý polostín, jakoby kouřový, mlžný opar. Leonardo se také zabýval psychikou výrazu svých postav, které byly též anatomicky dokonale propracované a správně perspektivně pojaté. Mezi jeho významné obrazy patří Zvěstování, na kterém spolupracoval se svým učitelem Verocchiem.

Angelico

Za zmínku stojí také dominikánský mnich Fra Angelico, který „…dokázal vyjádřit na svých freskách hluboký cit a zbožnost.“ 1) Proslul používáním jemných barev. Započal také výzdobu kaple San Brizio.
Velký zájem o antiku s náměty filozofickými i mytologickými dokazují obrazy Sandra Botticelliho. Mezi jeho nejznámější díla patří Primavera ( Zrození jara ) a Zrození Venuše. Proslul také ilustracemi k Dantově Božské komedii. Výtvarný kritik Huyghe charakterizoval Botticelliho umění jako „…umění mládí, jara, jako symbol prvního zrození, svěžesti a probouzející se přírody. Vždyť i bytosti na obrazech jsou plné lehkého třpytu a vzdušných závanů, jsou ve věku rané mladosti a prožívají své první lásky.“

MALÍŘSTVÍ

Renesance přinesla převratné změny i v malířství. Dosavadní řád byl odbourán a za zdroj umění se považovala hlavně lidská zkušenost. S tím souvisí objev perspektivy. Renesance převzala z antiky princip „mimesis“, což znamená napodobování přírody. Mezi rysy malířství patří náboženské motivy, ale i alegorie, portréty a historické náměty, dále iluzionizmus ( snaha o takové zpodobnění, které vyvolává představu reality). Dále se renesanční autoři snaží zachytit psychiku, stav duše a emoce. Setkáváme se zde s freskami, deskovým malířstvím a poprvé i s technikou olejomalby, která byla zpočátku vytvářena na dřevě a později i na plátně.
Zakladatelem renesančního malířství ve Florencii se stal Tommaso di ser Giovanni di Mone, nazývaný Masaccio (1401 – 1421). „Podařilo se mu začlenit postavu do perspektivně správě provedeného prostředí.“ 2) Vyzdobil kapli Santa Maria delle Carmine, namaloval fresku sv. trojice, obraz Adama a Evy. Na jeho freskách se učili i takoví umělci jako Leonardo da Vinci a Michelangelo Buonarotti.

Architektura v Čechách a na Moravě

V Praze vznikaly stavby mešťanského a šlechtického charakteru. Do měšťanské architektury patří především obytné domy s renesančním štítem a podloubím, často zdobené i sgrafity. Charakteristické je též budování čtvercových náměstí ( např. v Telči, Slavonicích a Jičíně). Ve šlechtické architektuře vznikají díky italským architektům hlavně letohrádky – Belveder, který byl postaven pro Ferdinanda Habsburského a letohrádek Hvězda. Je vybudován též Schwanzenberský palác, který je dílem mistra Augustina.
Řada hradů byla přebudována na zámky, popřípadě vznikají zámky nové (Poděbrady, Mělník, Pardubice, Telč, Buchlov a Velké Losiny)

Bramante

Dalším významným stavitelem byl Donato di Angelo Bramante ( 1444 – 1514 ). Dokončil stavbu Santa Maria delle Grazie v Miláně a dále pracoval na rozestavěném chrámu sv. Petra ve Vatikáně. Po jeho smrti pokračoval ve stavbě tohoto chrámu Rafael Santi, který však brzy zemřel. V roce 1558 se stavby z příkazu papeže ujal Michelangelo Buonarotti. Ten zhotovil kopuli, která se tyčí do výše 131 m. Chrám se tak stal vzorem všech kostelů nejen renesančních, ale i barokních v celé Evropě. Barokní proto, že má některé znaky tohoto slohu – např. kupoli.
Prvním velkým profesionálním architektem se stal Andrea di Pietro, přezdívaný Palladio, neboť netvořil v žádné jiné oblasti umění, na rozdíl od svých současníků. Jeho nejvýznamnějším dílem je Olympijské divadlo. „Vytvořil nový sloh, který na několik století ovlivnil evropskou architekturu v oblasti klasicistně orientované barokní architektury.“ 1)Charakteristickým rysem je například široký oblouk s postranními svislými otvory.

Zahradní architektura
Přestavba paláce Louvre byla životním dílem Pierra Lescota (1510 – 1578).

Brunenelleschi

Nejvýznamnější osobou, která stála u zrodu renesanční architektury byl Filippo Brunenelleschi ( 1377 – 1476 ). Pracoval ve florentském dómu Santa Maria dell Fiores monumentální a odvážně řešenou dvouplášťovou kupolí s lucernou. Pokračoval ve stavbě nejstaršího kostela ve městě San Lorenzo. Postavil kostel San Spirito a kapli Pazziů. U kostela Santa Croce. Poprvé od zániku antiky používá v architektuře sloupořadí ( florentský nalezinec – Ospedale de gli Innocenti). Stal se oslavovaným umělcem již za svého života a byl i vynikající sochař, optik a matematik.
Brunelleschiho následovníkem byl Leon Battista Alberti ( 1404 -1472), což byl dramatik, hudebník, malíř, matematik, fyzik a také skvělý atlet. Jeho nejvýznamnějším dílem je Sant’ Andrea v Mantově. Napsal také knihu O stavitelství, sochařství a malířství. Poté, co přišel do služeb papeže Mikuláše V., začal se stavbou nového chrámu nad hrobem sv. Petra.
Za nejkrásnější palác z období rané renesance je považován palác vévodů urbinských, dílo Luciana Lauranyho.

Renesanční města

měla pravoúhlé členění ulic a čtvercová náměstí s kašnou, umístěnou uprostřed. Často se stavěly obytné domy, pro něž byl charakteristický renesanční štít, okna dělená na sudý počet tabulek,
tympanony ( zdobení nad okny, většinou trojúhelníkového tvaru) a podloubí. Stavba církevních budov ustupuje do pozadí, místo nich jsou v oblibě šlechtická sídla. Ve městech se staví paláce, na venkově zámky se sloupořadím, arkádami a ochozy.

ARCHITEKTURA

„Architektura zaujímá čelní místo v renesanční umělecké tvorbě. Měřítkem staveb se stává člověk, pro něhož jsou tvořeny. Mění se tedy charakter monumentální architektury a místo ohromných, člověka zdrcujících prostorů, které vyhovovaly středověkému životnímu názoru, jsou nové prostory pojímány šířkově, bývají příjemné, jasné, klidné, zlidštělé a přirozené. proti gotické dynamičnosti a vertikálnosti začíná převládat princip statický a horizontální.“ 1) Mezi základní rysy architektury patří architrávový systém (převzat z antiky), sloupořadí, opticky vzdušný vnitřní prostor budov, častá kupole a složité klenby. Celá budova se řídí dvěma základními geometrickými obrazci, kterými jsou krychle a koule. Stavby se zdobily pomocí omítky, štuku a sgrafit. Sgrafito byla* *rustikální výzdoba (výzdoba budov). Na tmavý poklad se nanesla světlá omítka, do které byly vyrývány ještě za vlhka různé motivy (např. psaníčka).

RENESANČNÍ UMĚNÍ V ČECHÁCH

Zatímco v období gotiky stály české země v čele evropského výboje, husitské bouře zbrzdily další vývoj natolik, že renesanční tendence v 15. století se v českém umění neprosadily a umění zůstává i nadále pod vlivem gotiky. Na konci 15. století se sice renesance prosazuje např. při úpravě Vladislavského sálu (okna a jejich kování), ale samotná podstata architektury zůstává gotická. Nástup renesanční architektury spadá až do 30. let 16. století, období prvních Habsburků, kdy Ferdinand Habsburský povolal do Čech skupinu italských renesančních umělců a řemeslníků, aby dobudovali Pražský hrad. Renesance u nás je však spojena především s Rudolfem II., který přenesl své sídlo natrvalo do Prahy a bezprostředně poté díky svému mecenášství umožnil rozkvět umělecké činnosti ( opět zásluhou cizinců). Proto také někdy hovoříme o tzv. rudolfínské době nebo rudolfínském dvorském umění.

Umění v období renesance dělíme do tří časových úseků:
1. quatrocento – 15. století (raná renesance)
2. cinquecento – 16. století (vrcholná renesance)
3. manýrismus – 1520 – 1590 (pozdní renesance, přechodné období)

Cestu rané renesanci otevřel již způsob tvorby ve vrcholné gotice ( Pietro a Ambrogio Lorenzetti, Giotto di Bordonne).

RENESANČNÍ UMĚNÍ

Pojem renesance pochází z italského „rinascitá dell arte antica“, který v 16. století použil italský malíř a životopisec Giorgio Vasari. Takto ohodnotil umění 15. a 16. století na Apeninském poloostrově.
Někdy se za mezní okamžik „zrození“ renesance udává soutěž na výzdobu dveří florentského baptisteria mezi Brunelleschim a Ghibertim roku 1401. Ovšem dnes chápeme, že stanovit přesný začátek historických procesů nelze, a nelze tak proto učinit ani u renesance. Tento umělecký proud, usilující o myšlenkovou a formální obrodu antiky, se začal rozvíjet v Itálii na počátku 15. století. Byly zde příhodné podmínky, neboť nákladný rozvoj umění se mohl opřít o skupinu bohatých obchodníků a bankéřů z Florencie. Mezi tyto opatrovníky umění patřily například rody Medicejů a Strozziů. Rozkvět umění byl doprovázen i změnou statutu umělců – od řemeslníků k uctívaným členům kulturní společnost - byli podporováni osvícenou, soukromou, vládní i církevní patronací. Byly financovány důležité veřejné projekty, na nichž pracovalo mnoho umělců a architektů. I když požadavky na sochy a obrazy s náboženskou tematikou byly stejně vysoké jako dříve, výběr témat se rozšířil a zahrnoval nyní i mytologické, historické a alegorické náměty.

1644

- Roku 1644 se začala vést mírová jednání. Konflikt však pokračoval ještě další čtyři roky. V roce 1648 např. ještě Švédové obléhali Prahu. Výsledkem třicetileté války bylo posílení pozice říšského sněmu a říšských stavů. Od Svaté říše římské národa německého se oddělilo Švýcarsko a Nizozemí. Územní zisky si mohlo připsat Švédsko.

bila hora

- listopadu 1620 v bitvě na Bílé hoře. Fridrich Falcký uprchl ze země. Dalšímu postupu císařských armád se ubránilo pouze Spojené Nizozemí.
- Neúspěšně proti císařským vojskům vystoupil dánský a norský král Kristián IV. a protestantská armáda Ernesta Mansfelda. V konfliktu získal slávu císařský vojevůdce Albrecht z Valdštejna.
- Obrat přinesl vstup švédského krále Gustava II. Adolfa do válečného konfliktu. Jeho protestantská dobře organizovaná armáda se postupně dostala až do Bavorska. V bitvě u Lutzenu v roce 1632 byl však král Gustav zabit. Ve válce pokračoval jeho kancléř Axel Oxenstierna, který už nebyl tak strhující osobností. Švédskou královnou byla korunována dcera Gustava II. Adolfa Kristina, která se ovšem později vzdala titulu a konvertovala ke katolické církvi. Roku 1634 byl zavražděn v Chebu Albrecht z Valdštejna (údajně vlastními důstojníky). Rakouští Habsburkové zvítězili díky španělské pomoci nad švédskými protestanty téhož roku v bitvě u Nordlingenu.
- Roku 1635 vstoupila do války po boku protestantského Švédska a Nizozemska katolická Francie, jejíž politiku řídil kardinál Richelieu. Náboženská motivace válečného konfliktu se změnila na motivaci čistě velmocenskou.

Třicetiletá válka

- (1618 – 1648): Byla vyprovokována jednak konflikty náboženskými mezi katolíky a protestanty (nejprve mezi Španělskem a Spojenými nizozemskými provinciemi), jednak řešila rozpor mezi nově konstituovanými universálními říšemi a národními monarchiemi. Konflikt, který postupně nabyl světového charakteru, vzplanul v Čechách.
Čeští, slezští a lužičtí stavové – kališníci – přijali v roce 1619 stavovskou ústavu a prohlásili Ferdinanda II. (katolického habsburského krále) za zbavena trůnu. Králem zvolili Fridricha Falckého. Doufali přitom v pomoc ze strany protestantských zemí (Nizozemí). Rakouští Habsburkové získali účinnou pomoc od španělského krále Filipa III. a papeže, polského krále, německé katolické Ligy a bavorského vévody Maxmiliána I. V srpnu 1619 byl Ferdinand II. zvolen římským císařem a poté vtrhl do Čech. Česká stavovská vojska utrpěla porážku 8.