Domácí

oficiální (jezuitská)
Svatováclavská bible – vydána jako náhrada Bible kralické
Bohuslav Balbín (1621-1688) – jezuita – latinské dílo Učené Čechy – literární a kulturní dějiny, Obrana jazyka slovanského, zvláště českého (1672) – latinské pojednání – obhajuje právo národa na v lastní jazyk – důležitá na počátku národního obrození – poprvé přeložena do češtiny
Bedřich Briedel (1619-1680) – jezuita, profesor rétoriky a poetiky, p oezie zaměřená k tajemství boží existence i k pomíjivosti lidského života – reflexní lyrika Co Bůh? Člověk? – nábožensko-filosofické úvahy, vánoční poezie – Jesličky –
Adam Václav Michna z Otradovic (1600-1676) – skladatel a varhaník – duchovní písně oslavující Pannu Marii – Svatoroční muzika , Loutna česká, kancionál Česká mariánská muzika – ukolébavka Hajej, můj andílku, milostná píseň Pod našima okny , vánoční koleda Chtíc, aby spal

spisy pedagogické :

po odchodu do vyhnanství – psal hlavně latinsky, o otázkách výchovy a vzdělání, chtěl reformu vyučování
– Velká didaktika (Didactica magna ) (1657) – zásady moderního vyučování a výchovy (pro všechny, v mateřském jazyce, důraz na praxi, názornost vyučování, postup od známého k neznámému, středem zájmu je žák),
– Informatorium školy mateřské (1630) – rady pro ma tky a chůvy na výchovu v předškolním věku – důraz na estetickou výchovu, citové vztahy
– Svět v obrazech (Orbis sensualium pictus ) – 1. obrázková učebnice na světě – latinsko-česko-maďarsko-německý obrázkový slovník – vzorem pro učebnice cizích jazyků,
– Brána jazyků otevřená – učebnice latiny, bohatě ilustrována,
– Škola hrou = Škola na jevišti (Schola ludus ) – divadelní hry nastudované žáky v latině, při předvádění na jevišti se žáci učili latině
o spisy pansofické (vševědné):
– Plán vševědy (1643)
o spisy náboženské :
– Kšaft umírající matky jednoty bratrské – alegorická forma závěti – zklamání nad výsledky vestfálského míru

před odchodem z vlasti :

Labyrint světa a ráj srdce (1631) – satirická alegorie – vyjadřuje zde své tísnivé dojmy z budoucnosti lidstva, ale i ostrá kritika soudobé společnosti – poutníka (Komenský) doprovází Všezvěd Všudybud (zosobněná lidská zvídavost) a Mámením (alegorie zvyku přijímat bez uvažování cizí názory) – nasadí mu brýle mámení, které zkreslují pohled na svět a on tak prochází světem. Pozoruje různé společenské vrstvy, povolání, ale nikde nenachází uspokojení a klid, je zděšen nepravostmi světa, všude je podvod, neupřímnost a klam, chce tomu uniknout, proto se uchyluje do svého nitra a uzavírá se v ráji svého srdce – už ve své době velký ohlas, bohatý jazyk, dokonalá forma, srozumitelný styl, vliv latiny

Polsko

Jan Amos Komenský (1592-1670) – v Polském Lešně – poslední biskup jednoty bratrské, * v Nivnici, studoval na bratrských školách v Přerově a ve Strážnici, pak na německých protestantských universitách v Herbornu a Heidelbergu, pak učitelem v Přerově a Fulneku – přední český filozof, jazykovědec a pedagog, v letech 1620-1628 se musí skrývat, odchází do hrabství Karla Staršího ze Žerotína, 1628 je vydáno obnovené řízení zemské – sankce proti nekatolíkům, Komenský se stěhuje do Lešna, kde učí na gymnáziu, 1640 pozván do Anglie, aby zde založil jakousi akademii věd, která měla šířit do celého světa jednotné vzdělání jediným jazykem, pak do Švédska, stále však toužil po návratu do vlasti, 1648 – vestfálský mír (konec třicetileté války), který zmařil naděje na návrat emigrantů do Čech, pak jede roku 1650 do Uher a 1654 zpět do Lešna, kde při požáru shořel je ho spisy a materiál ke slovníku Poklad jazyka českého – česko-latinský, od roku 1656 žije v Amsterodamu, kde také umírá, pohřben je v Nardenu. Podle jeho zásad se reformují školy ve Švédsku, Holandsku i Uhrách, chtěl sestrojit perpetum mobile – Ustavičný p ohyb, Historie ustavičného pohybu

Literatura v Evropě

Itálie
Torquato Tasso – Osvobozený Jeruzalém
Anglie
John Milton – Ztracený ráj – epos na biblické téma o prvotním hříchu
Španělsko
Pedro Calderón de la Barca
drama - nejznámější Soudce zalamejský
- Nejnestvůrnější žárlivost
tragédie – Lékař své cti


Česká pobělohorská literatura

• po porážce na Bílé hoře (1620)
• popraveni účastníci odboje (27 českých pánů), konfiskace majetku, emigrace nekatolíků => odliv inteligence
• hospodářský rozvrat => utužení nevolnictví, příliv cizí šlechty,
• 1627 – obnovené řízení zemské – jediné možné náboženství je katolické, úřední řečí je čeština, ale i němčina => germanizace

Baroko a česká pobělohorská literatura

koncem 16.stol. v Itálii – reakce na renesanci (víra v rozum) – snaha působit na city, odvrat od přírody, zaměření k vlastnímu nitru, pocity bezmocnosti, utrpení, bolesti, snaha ohromit člověka, zásada kontrastu => dramatičnost (př. krutý ďábel X milostivý Bůh atd.), -18.st.
–z franc. baroque – nepravidelný z port. barroco – perla s kazem

a) rané baroko
b) vrcholné baroko
c) pozdní baroko
literatura – aktualizace typických středověkých žánrů – legenda, duchovní píseň, epos, traktát, reflexivní lyrika – využití obraznosti, alegorie symbolů

Víra v boha i rozum
Francois Bacon, René Descartes, Jan Ámos Komenský, Jean Jacques Rousseau

Spojky: slova která spojují jednotlivé větné členy nebo věty a vyjadřují vztah mezi nimi (a, nebo, ale).
Částice: slova uvozující věty a označující jejich druh (přací – ať, nechť) a nebo vyjadřují postoj mluvčího k obsahu věty nebo i k jednotlivým slovům (snad, ovšem, kéž).
Citoslovce: vyjadřují city a nálady nebo vůli mluvčího (ach, oh, uhh) nebo zvuky (mlask, žbluňk). Citoslovce stojí zpravidla osamotě a nespojují se s jinými slovy do vět.

Příslovce:

vyjadřují různé bližší okolnosti dějů, někdy i předmětů (místo, čas, způsob, příčina) nebo stupeň vlastností nebo míru věcí. Ve větě jsou příslovečným určením, občas neshodným přívlastkem. Svůj tvar ve větě nemění, ale věcný význam některých příslovcí se může stupňovat tvořením druhého a třetího stupně (často, častěji, nejčastěji).
Předložky: vyjadřují podobně bližší okolnosti jako příslovce, ale pouze ve spojení se jmény jejichž pád řídí. Teprve v předložkových pádech uplatňují svůj věcný význam. Tyto pády jsou ve větě příslovečným určením, řidčeji předmětem nebo neshodným přívlastkem.

Slovesa:

vyjadřují děje – činnost nebo stav podmětu nebo jeho změnu stavu. Mají různé tvary. Ty označují osobu (první, druhá, třetí), číslo (jednotné, množné), čas (přítomný, minulý, budoucí), způsob (oznamovací, rozkazovací, podmiňovací), slovesný rod (činný, trpný), a z části i rod (mužský, ženský, střední). Slovesa mají dvojí vid (dokonavý, nedokonavý). Slovesné tvary, které vyjadřují osobu jsou tvary určité (ve větě jsou slovesným přísudkem). Neurčité tvary nevyjadřují osobu a způsob – vyjadřují jen vid a rod (infinitiv – psát, vidět) a časové vztahy (přechodníky a příčestí – vida, vidouc, vidouce)
Slova neohebná – příslovce, předložky, spojky, částice, citoslovce.

Zájmena:

zastupují nevyjádřená podstatná nebo přídavná jména, naznačují je, nebo na ně odkazují. Mění tvary podle pádu a čísla. Některá rozlišují i rod, jako jména přídavná (ten, ta, to; který, která, které) – jsou to zájmena rodová. Ostatní (já, ty) se nazývají bezrodá.
Číslovky: slova významu číselného – označují počet, pořadí. Ve větě se chovají jako jména podstatná nebo přídavná, někdy i jako příslovce (třikrát). Většinou mají tvary podle pádů, některá podle čísel a rodu. Jdou skloňovat (první, prvá, prvé). Někdy mají i tvar přídavných jmen (první). Mohou být i neohebné (tři, čtyři).

Slovní druhy – definice, mluvnické kategorie

Slova jsou ohebná (jdou časovat nebo skloňovat – podle pádů, čísla, rodu, osoby) a neohebná (nemění svůj tvar - neskloňují se ani nečasují).
Slova ohebná – jména – jména podstatná, přídavná, zájmena, číslovky a slovesa.
Podstatná jména: názvy osob, zvířat a věcí. Vyjadřují samostatné názvy pro vlastnosti, děje, činnosti a stavy. Ve větě mají většinou platnost podmětu nebo předmětu. Mění tvary podle pádu a čísla a mají jeden ze tří rodů (mužský, ženský, střední).
Přídavná jména: označují vlastnosti osob, zvířat, věcí nebo jinak zpřesňují nebo vymezují význam podstatných jmen. Mění tvary nejen podle pádu a čísla, ale i podle rodu (mužský, ženský, střední) ve shodě s podstatným jménem, které rozvíjejí nebo ke kterému se vztahují. Přídavná jména lze stupňovat – mohou vyjádřit různý stupeň vlastností tvořením prvního, druhého a třetího stupně (blbý, blbější, nejblbější).

V próze se tyto umělecké směry rozvíjí hlavně jako forma kázání. Největším odvětvím, které se v této době rozvíjí je barokní divadlo, které působilo na všechny smysly diváků, hlavně na rozum a city.
Kramářská nebo jarmareční píseň – o zajímavých příhodách (požáry, povodně, nešťastné lásky, vraždy); zpívali je o jarmarcích potulní kramáři za doprovodu flašinetu a ukazování výjevů na seriálu obrázků; prodávali texty písní.