Nová podoba

starého védského náboženství, které bylo zatlačováno buddhismem a džinismem. Nemá žádného zakladatele. Připouští víru v jednoho boha, ale i uctívání neomezeného počtu bohů a bohyň. Zesílený důraz na společenské uspořádání vyznavačů.
V 6.stol.př.n.l.(v době, kdy žil Buddha) existovalo v ganžské nížině nejméně 16 drobných státních útvarů s nestálými hranicemi, ovládaných rychle se střídajícími dynastiemi. Koncem 4.st.př.n.l. bylo nejmocnějším indickým státem magadhské království, kterému vládl král z rodu Nandů. Mělo centralizovanou správu, stálou armádu placenou z daní a síť silnic. Magadhsko začalo nabývat na významu za vlády krále Bimbasáry a poté i jeho syna Adžátašatru (asi 493-461přKr.)
Roku 327 př.Kr. vpadlo do Indie vojsko Alexandra Velikého a dobylo několik provincií. Po smrti Alexandra r.323 př.Kr. se však Řekové stáhli. Vpád Alexandra Velikého je prvním nezpochybnitelným datem v indických dějinách.

Buddhismus

se začal rychle šířit. Nebral ohledy na kasty, nebyl přehnaně asketický, nabízel však spásu všem, kdo si zvolí cestu správného jednání.
Džinismus
Na SV Indie působil asketa Vardhamána (540-486př.n.l.) přezdívaný svými stoupenci Mahávíra („Velký hrdina“) a Džina („Vítěz“). Podle jeho učení je cílem života očistit duši tak, aby se mohla na jeho konci vysvobodit z nekonečného cyklu znovuzrození. Pojem ahinsa neboli neubližování vyplívá z víry v posvátnost veškerého života. Toto náboženství klade značný důraz na střídmost života a odříkání.
Hinduismus

V 6.st.př.Kr.

se výrazně rozvíjel obchod. Známé je užívání mincí, které se sem rozšířily z území ovládaných Peršany. V S Indii se běžně používalo písmo charošti odvozené od arameištiny. Objevila se celá řada nových sekt a názorových proudů. Samostatná náboženství se nakonec stala pouze z džinismu a buddhismu.
Buddhismus
Podle tradice je zakladatelem buddhismu Gautama Buddha, který žil asi v letech 563-483 př.n.l. Gautama, syn bohatého knížete z rodu Šákjů (kšátrijové) se narodil a vyrůstal v městečku Kapilavastu na úpatí Himaláje. Byl vychováván v nádherných palácích, dostalo se mu vzdělání a byl oženěn s krásnou princeznou, která mu porodila syna. Přes to všechno začal být Gautama znepokojován otázkou utrpení. Navzdory otci se mu podařilo opustit přepychové vězení a aby dosáhl opravdového poznání, rozhodl se zříci se světa - stal se asketou. Šest let se snažil se svými pěti společníky uniknout ze strastiplného koloběhu života a bytí. Až konečně opustil společníky a usedl v hluboké meditaci pod „stromem probuzení“ a konečně dosáhl „velkého osvícení“. Uvědomil si, že utrpení a jeho příčina - touha - jsou kořeny všech lidských problémů. Této touhy se lze zbavit pouze následováním „střední cesty“ mezi dvěma extrémy - životem smyslových požitků a cestou slepé sebetrýzně. Poté pronesl svoji první řeč k bývalým pěti společníkům a tak obrazně roztočil kolo dharmy. V 80 letech dosáhl Buddha stavu nejvyšší blaženosti. jeho tělo bylo spáleno, popel rozdělen na 10 (8) částí a nad každou z nich byla postavena kopulovitá mohyla. Jádrem Buddhova učení jsou „čtyři vznešené pravdy“-(Vznešená pravda o utrpení, V.p. o původu utrpení, V.p. o zániku utrpení, V.p. o cestě k zániku utrpení) a „vznešená osmidílná stezka“-(správný názor, rozhodování, řeč, skutek, život, úsilí, koncentrace, meditace a osvícení).

Od příchodu Árjů

do narození velkých náboženských reformátorů (Buddhy a Vardhamány Mahávíry, zvaného Džina) v 6.st.př.Kr. se odehrálo mnoho změn. Vznikly nové státy. V 5.-4.st.př.Kr. stanovil Pánini pravidla hláskosloví i tvarosloví a takto přísně popsaný jazyk dostal název sanskrt a stal se jazykem vyšších vrstev. Rozšířilo se umění zpracovávat železo. V povodí Gangy se začala hojně pěstovat rýže.
V 6.st.př.Kr. se z kmenového politického systému Árjů vyvinuly dva typy politicky organizovaných států. v monarchiích vzrostla moc kněží - bráhmanů, protože jejich oběti a obřady byly nezbytné k propůjčení božství králi. Vzájemná závislost kněží a králů vznikla na základě ustanovení o božství a dědičnosti královské funkce. V republikách oligarchického typu(vládla v nich elita) se udržela stará kmenová tradice (shromáždění zástupců lidu a volených úředníků).

Rozdělení společnosti

Nejvyšší složku védské společnosti tvořili bráhmani-znalci posvátných textů, obětníci a královští poradci. Protože provaděči obětí byli právě oni a nikdo je nemohl v této funkci nahradit, povýšili se na úroveň samých bohů. Druhou společenskou složkou byli kšatrijové-bojovníci, jejichž úkolem bylo chránit pastviny pro stáda kočovných Árjů a v bojích rozmnožovat kočovný majetek a chránit společenství před nepřítelem. Z jejich řad byli voleni náčelníci kmenů- rádžové, předchůdci pozdějších králů. Jejich moc omezovala rada starších-samiti a shromáždění všech mužů patřících ke kmeni zvané sabhá.. Vaišjové jsou příslušníci třetí, nejpočetnější vrstvy - pastevci, obchodníci, řemeslníci. Tyto tři vrstvy Árjů tvořily uzavřený komplex s pevně stanovenými úkoly a právy. (Pouze muži byli plnoprávnými členy kmene.) Byla tu však ještě 4.vrstva - šúdrové, příslušníci porobených domorodých kmenů neárijského původu. Ti měli sloužit Árjům a vykonávat pro ně všechny manuální práce. Společenské vrstvy-varny=barvy. Tomuto rozdělení se už ve védské době dostalo náboženského posvěcení:bůh Brahma stvořil 4 praotce všech 4 spol.vrstev.Ze svých úst stvořil kněze bráhmana, ze svých paží bojovníka kšatriju, ze stehen vaišju a všem třem sloužícího šúdru ze svých nohou. Proto se pohlíželo s nelibostí na mezistavové sňatky jako na porušování božského řádu. Sňatky příslušníků vyšších varn se šúdrovými ženami, byly trestány tím, že kdo je uzavírali, i jejich potomci byli degradováni do zvláštních mezivarnových skupin. Tento systém s přísným celoživotním vymezením společenského postavení každého jedince se později stal základem rigidního kastovního systému, který je pro dnešní hinduismus charakteristický. Tyto informace vyčteme z druhé vrstvy védské slovesnosti, kterou tvoří o pár století pozdější komentáře a výklady k sanhitám, tzv.bráhmany.
Završením védského literárního komplexu jsou upanišady. Z jejich učení vycházejí všechna tři velká náboženství, která vznikla na indické půdě - buddhismus,džinismus a hinduismus. Jsou také svědectvím o zakončení védské etapy kolonizace S Indie.

Védské náboženství

bylo značně polyteistické. Rozdělilo vesmír na tři světy, z nichž nejvyšší obývají dévové, bohové a bohyně ?personifikované přírodní síly a jevy, např.:bůh slunce Súrja, měsíční božstvo Čandra, vládce vod Varuna, bohyně Jitřenka-Ušas. Jejich králem je hromovládný Indra, který vede vojsko bohů v bojích proti jejich nepřátelům asurům, obyvatelům nejnižšího světa. Prostřední svět je vyhrazen lidem, kteří mohou ve védských verších mantrách uctívat své bohy a zajistit si tak bohatství, dlouhověkost a úspěch.

Příchod Árjů a kultura védská

Někdy ve 2.tisíciletí př.Kr. přišla na území Indie nová skupina obyvatel - Árjové, tj.Urození nebo Vznešení. Védské národy vznikly splynutím obyvatel z povodí Indu s přistěhovalými Árji. Jednotlivé kmeny mezi sebou soupeřily o moc nad územím. O boji mezi Pánduovci a Kuruovci vypravuje nejstarší veršovaný epos Mahábhárata (1000-700př.Kr.). Védské kmeny žily v nevelkých sídlištích, která připomínala spíš stanové tábory a neměla příliš společného s vyspělými městy harrapské kultury.
Nejstarším pramenem je véda - soubor literárních památek, hlavně s náboženským tématem a charakterem. Nejstarší součást védského souboru je rozdělena do čtyř sbírek zvaných sanhity. 1.Rgvéda-modlitby, písně, hymny k oslavě božstev. 2. Sámavéda - zpěvník obětních skladeb. 3.Jadžurvéda- návody k provádění obětí a obětních formulí. 4.Atharvaváda- magická zaříkadla, kouzelné průpovědi. Védy byly uchovávány ústním podáním, na správnost podání dohlíželi znalci véd zvaní bráhmáni.

organizace

Naprostou záhadou zůstává organizace říše nebo říší, které harrapská kultura vytvořila, společenský systém, který tu vládl, i náboženství zdejších obyvatel. Možná šlo o nějakou formu teokracie, (forma stát.zřízení v níž církev a duchovenstvo má v rukou moc duchovní i světskou) že v zemi byl rozšířen kult bohyně Matky a důraz kladený na rituální čistotu (bazény, studně). Dalším příkladem může být vyobrazení mužské postavy, která zaujímá „jóginský“ sed a má na hlavě rohy nebo půlměsíc. Pro tyto charakter.znaky jí dali historikové jméno Proto-šiva a spatřují v ní přímého předchůdce hinduistického boha Šivy.
Okolnosti zániku této kultury jsou také nejasné. Archeologické nálezy svědčí o úpadku této kultury v posledním období její existence. Pravděpodobně padla za oběť některé z vln árijských nomádů, které se postupně valily do Indie zhruba od počátku 2.tisíciletí př.Kr.

Nejpozoruhodnějším rysem

městských sídlišť je zjevná plánovitost, se kterou byla stavěna, a vysoká civilizační úroveň života jejich obyvatel. Např.Mohendžodaro má rovnoběžné, v pravém úhlu se protínající hlavní třídy. Domy jsou vybudovány z dokonale vypálených cihel a mají většinou vnitřní dvorky s ohništi a se studnami. Domy jsou vybaveny koupelnami a záchodky s odtokem do hlavních krycích kanálů pod širokými ulicemi. Tak dokonalý systém k udržování čistoty města nenajdeme v žádné ze soudobých starověkých kultur Předního východu. Vysokou technickou zdatnost obyvatel dokládají nalezené nástroje a nářadí, také keramika a dětské hračky. Charakteristickým rysem je však jejich neměnnost v průběhu dlouhého časového období, které tato kultura zaujímá. Všechno působí dojmem ustrnutí na jednom dosaženém vysokém standartu a lpění na tradičním způsobu práce a života. V pozoruhodně malém počtu se vyskytují zbraně, které mají charakter výrazně lovecký.
Rozvinut byl obchod se vzdálenými oblastmi Mezopotámie i když nemuselo jít o přímý kontakt obou oblastí asi až do roku 1900př.Kr.

Už z doby staršího paleolitu pocházejí lidské kosti a kamenné nástroje, které byly objeveny v S i J Indii.Podle naleziště na severu to byla kultura sóánská, na jihu okolo tamilské metropole Madrásu. Vyskytovali se zde lidé europoidního typu, kteří se nejdříve živili lovem zvěře a ryb a později postupně přecházeli k obdělávání půdy.
První známou civilizací byla civilizace údolí Indu (zhruba 2500př.n.l.-1750př.n.l.)
Je nazývána podle této řeky nebo podle jednoho ze svých dvou hlavních městských středisek na přítoku Indu (Ráví) města Harrapy?harrapská kultura. Druhým městským centrem bylo Mohendžodaro - „Pahorek mrtvých“(30 000obyvatel). Tato rozsáhlá městská civilizace se pravděpodobně vyvinula z dřívějších neolitických kultur Afghánistánu a Balúčistánu. Kolem roku 4000př.Kr. zde nastal nejrychlejší rozvoj zemědělství a v oblasti kolem údolí řeky Indus vznikala síť měst a vesnic. Během příštích tisíciletí zde vznikla ohražená města a síť obchodních cest. Asi roku 2500př.Kr. vyvrcholila tato fáze, nazývaná raná fáze civilizace řeky Indus, vytvořením vyspělé civilizace v údolí Indu.
Historie lidu z údolí řeky Indus je dosud nejasná. Zůstaly po něm hieroglyfické nápisy, které však nebyly dosud rozluštěny. (Také proto, že pravděpodobně psali na málo trvanlivé materiály, př.dřevo). Proto také badatelé nedokáží určit, k jakému etniku patřili tvůrci kultury z poříčí Indu. Dílčí výsledky naznačují, že šlo o lid drávidského původu, protože védský jazyk i sanskrt vykazují mnoho slov drávidského původu už před proniknutím Árjů na jih.

Koncem 5. st.

AC se Guptovská říše rozpadá po nájezdech kmene Hefthalitů, tzv. bílých Hunů, kočovných kmenů z mongolských stepí. Říše, kterou vytvořili však neměla dlouhé trvání. Guptovcům se totiž záhy podařilo vytlačit je ze zabraného území. Nová Guptovská říše však byla těmito válkami vysílena a tak se v 6. st. AC opět rozpadla na několik samostatných státních celků. Poslední pokus o sjednocení uskutečnil v 7.st. AC kníže, později král, Harša. Po jeho smrti se však jeho říše rozpadla na množství feudálních států. Opětovné sjednocení v jeden státní celek se podaří teprve koncem 12.st. muslimským dobyvatelům.

Po rozpadu Kušánské říše

se Indie opět rozpadla na malé rodové státy. Sjednocovací proces zahájil znovu ve 4.st. AC rod Guptovců, panovníků v Magadhsku. Největšího rozkvětu dosáhla Guptovská říše (4. – 5.st. AC) za vlády Čandragupty II. Toto období, v jehož průběhu dosáhla staroindická společnost největšího kulturního rozvoje, je považováno za klasický věk. Svědčí o tom dokonalost zpracování řemeslných výrobků, vyspělost používaných výrobních technik a postupů, rozvoj vědy (hl. lékařství, matematiky – výpočet Ludolfova čísla, znalost Pythagorovy věty a desítkové soustavy, a astronomie – přesný výpočet délky slunečního roku), rozvoj vzdělanosti, literární tvorby i výtvarných umění, stejně jako četné doklady o vysoké životní úrovni vládnoucích tříd. Již na počátku našeho letopočtu se původní brahmánismus proměnil v hinduismus. Za vlády Guptovců se pak rozdělil na 6 směrů (jedním z nich je např. jóga). Důležitou změnou tohoto období se však stal počátek přechodu od otroctví k feudalismu. Půda se začíná pronajímat, nebo se přiděluje klášterům nebo státním hodnostářům. Vládnoucí společenská vrstva se stává feudálními pány, jejich hlavním příjmem se stává naturální renta.

Kmen Kušánů

založil na území Indie mocnou Kušánskou říši (1. st. AC), rozkládala se od Afghánistánu k Váránasí. V tomto období dochází k hospodářskému a kulturnímu rozmachu. Rozšiřují se obchodní styky se Střední Asií a se Středomořím , vrcholu dosahuje i sanskrtská literatura a výtvarné umění. Také buddhismus se mění, rozděluje se na učení hinajány a mahajány. K úpadku Kušánské říše dochází ve 3.st. AC.
Od 1.st. se také objevují zmínky o jihu Indie, jejíž vývoj nebyl až do této doby přesněji znám. Počátkem 2.st. AC dochází k sjednocení zdejších tamilských království. Na jihu vznikají důležité obchodní přístavy, používané římským a čínským obchodním loďstvem. V této době také dochází ke kolonizaci a šíření indického vlivu na Cejlon a do jihovýchodní Asie (do Malajska, Indonésie, Kambodži, Siamu apod.).

V r. 327 BC

byla severní Indie ohrožena tažením Alexandra Makedonského. A.M. dobyl většinu severozápadní části, jeho vojsko mu pak ale vypovědělo službu a byl nucen se stáhnout. Po Alexandrově smrti (323 BC) byli všechny jeho zbylé jednotky vypuzeny z Indie. Toto tažení, ač nemělo žádné politické důsledky, zahájilo nové kulturní spojení Indie a Středomoří a vytvořilo nové obchodní cesty.
Po Alexandrově odchodu využil vojevůdce Čandragupta Maurja sílícího odpor obyvatel proti despotickému útlaku a krutosti vládnoucí dynastie Nandů, vyhnal zbytek makedonských vojáků a ujal se vlády. Tak vznikla Maurijská říše (325 – 185 BC).V r. 317 BC již ovládal celé území severní Indie. Jeho potomkům se pak podařilo říši ještě dál rozšířit. V době nástupu krále Ašóky v r. 273 BC, uznával maurijskou nadvládu celý indický subkontinent. Po krvavé válce v r. 260 BC (u Kalingy) přijal Ašóka zásady buddhismu, jeho čtyři vznešené pravdy a Buddhovu osmidílnou stezku, odmítal násilí, usiloval o to, aby byl spravedlivý a laskavý vládce poddaných. Značnou pozornost věnoval i charitativní činnosti. Stavěl nemocnice, útulky pro pocestné, hloubil studny nebo vysazoval ovocné stromy. K největším monumentálním památkám této doby patří kamenné sloupy do nichž nechával Ašóka vytesat texty svých královských výnosů, ve kterých propagoval mravní zásady – lidskost, toleranci nebo spravedlnost. Ašóka se zajímal i o rozvoj hospodářství, dbal o správný chod státní správy a vybírání daní, budoval zavlažovací systém a silnici, dbal rozvoj řemesel a obchodu. Po jeho smrti v r. 232 BC se začala Maurijská říše postupně rozpadat. Značná politická a vojenská nestabilita umožnila na přelomu letopočtu vpády kočovných kmenů Skythů, Parthů a Kušánů.

7.stol. BC

lze pokládat za počátek vlastního historického období indického subkontinentu. Vznik této doby je spojen s velkými sociálně ekonomickými změnami. Dochází k rozvoji řemesel, obchodu a zemědělství, šíří se používání železa, objevují se první peníze, vznikají velká města a cechovní organizace a také rozsáhlé státní celky. Severní Indie je v tomto období rozdělena na 16 velkých nezávislých států s různým politickým zřízením. K nejvýznamnějším z nich patřilo Košálsko a Magadhsko, které spolu s ostatními státy mezi sebou bojovaly o politickou nadvládu v severní Indii. Z tohoto boje nakonec vítězně vzešlo Magadhsko. Vznikla Magadhská říše (6. – 4.st. BC) Rozkvět říše je spjat s králem Bimbisárem (6. a 5. st.) a jeho synem, kteří za své vlády rozšířili území Magadhska (původně území jižního Biháru) až k Nepálu a podrobili si většinu severoindických států. Na vrcholu moci se Magadhská říše ocitla za vlády dynastie "devíti Nandů", která položila základy sjednocení Indie. Jejich velké bohatství jim dovolilo vytvořit velkou armádu a s ní expandovat až na jih. Změny v sociálně ekonomické sféře vyvolaly také změnu tradičního náboženství. Vznikla množství filozofických škol, mezi nejznámější patří buddhismus (zakladatelem Sidhárta Gautama) a džinismus.

Upevňování kastovního systému

i proces zhoršování životních podmínek nejnižších vrstev probíhal i v dalších historických dobách. Šúdrové neměli žádná práva, museli poslouchat a sloužit ostatním kastám. Později se staly kasty přísně dědičné, exkluzivní a uzavřené. Náboženství v tomto období spočívalo v uctívání početných božstev ovládajících přírodní síly – uctívali např. boha bouře Indru, uctívali Nebe. Zemi, Slunce nebo Oheň. Jejich přízeň a náklonnost si získávali obětními rituály. V mladším védském období vzniká brahmánismus. To je učení o posmrtném životě a o převtělování duší do vyššího nebo nižšího společenského postavení. Brahm. věřil, že modlitbou a obětí lze nejen získat přízeň bohů, ale lze ji i ovládat (z tohoto důvodu neměli Indové z bohů strach). V mladším období zaznamenalo určitý pokrok i zemědělství. Nejen v rozšíření počtu pěstovaných plodin (přibyla rýže, pšenice, sezam a luštěniny), ale i v metodách obdělávání půdy. V 7. a 6.st. BC vznikly tzv. upanišady reagující na kult obřadního rituálu bráhmanismu. Vznikly pojmy Bráhma a átman jako duchovní principy. Staré náboženské představy árijců a množství bohů tím byly zredukovány na jedinou božskou podstatu, která prolíná člověka, i celý jeho svět.

doba védská

Jedním z možných důvodů mohl být i příchod indoevropských árijských kmenů, kočovných pastevců, v 2 tis. BC. Jejich kolonizace neproběhla naráz, ale postupně, v několika vlnách. Přišli ze severozápadu z íránských zemí. Zpočátku se usadili v Paňdžábu, ale snažili se dobýt a zabrat celé území Indie. Nakonec se usadili v povodí Gangy. Vzpomínky na rané období svých dějin zapsali árijci do nejstarších literárních památek, do véd. Byly psány nejspíš již v době postupné árijské expanze, ale k jejich uspořádání do sbírek došlo až na přelomu 2. a 1.tis. BC. Období vzniku prvních sídlišť árijských kmenů v Indii, se označuje jako doba védská (1200 – 600 BC), protože se o jejím průběhu dovídáme právě z véd. Védskou dobu rozdělujeme ještě na starší (rgvédskou) a mladší dobu. Ve starším rgvédském období tvořilo důležitou součást obživy zemědělství (pěstování ječmene), vzhledem ke kočovnému původu árijců však dominantní zůstával chov dobytka a koní. Na nejvyšším stupni společenské hierarchie stáli drobní náčelníci (rádžové), kteří spravovali území svého kmene. V průběhu pokračující árijské expanze, která si žádala pevnější organizaci árijců, vzniklo kastovní rozdělení obyvatel. Vznikly tak 4 kasty (varny): brahmáni, kšatrijové, vájšijové a šúdrové.

Osídlení Indie

započalo již v pravěké době kamenné. Již ve 4.tis. BC dochází k přechodu od sběru plodin k zemědělství a k domestikaci zvířat. První vyspělou civilizací byla tzv. harappská civilizace (2300 – 1600 BC) v nížině řeky Indu. Její vznik souvisel s dalším rozvojem zemědělství. Hlavními plodinami byl ječmen, pšenice, sezam a bavlna, při jejichž pěstování využívali rolníci řeky Indu a jejího pravidelného záplavového cyklu. Zvláštností této civilizace je kulturní uniformita, účelnost a také neměnnost. Hlavními centry byla sídliště Harappa a Móhandžó-daro, na kterých je uniformita nejvíce patrná. Patrové domy z pálených cihel, o stejné velikosti a stejně kladeny na sebe, lemovaly pravoúhle se protínající ulice. Architektura byla naprosto jednoduchá, nevynikala krásou ani monumentalitou. Na druhé straně jsou však mnohé příbytky vybaveny koupelnou a záchody, kanalizací i vodovody s pitnou vodou. Řemeslná výroba harappské civilizace byla dost vyspělá, keramiku vyráběli na hrnčířském kruhu, typické pro ně byly terakotové sošky (z pálené hlíny) žen a zvířat, vyráběli šperky z drahých kovů a ze slonoviny a měděné a bronzové nástroje. Další zvláštností je i obrázkové protoindické písmo, které bylo nalezeno na kamenných, kovových i hliněných pečetidlech nebo na hliněných destičkách, a které nebylo nikdy rozluštěno. Kolem r. 1750 BC dochází v harappské civilizaci k období úpadku, který se projevil rozpadem kulturní jednoty a oslabením základních norem života. Čím byl úpadek způsoben se přesně neví, mohly to být zároveň přírodní i lidské faktory.

Osídlení Indie

započalo již v pravěké době kamenné. Již ve 4.tis. BC dochází k přechodu od sběru plodin k zemědělství a k domestikaci zvířat. První vyspělou civilizací byla tzv. harappská civilizace (2300 – 1600 BC) v nížině řeky Indu. Její vznik souvisel s dalším rozvojem zemědělství. Hlavními plodinami byl ječmen, pšenice, sezam a bavlna, při jejichž pěstování využívali rolníci řeky Indu a jejího pravidelného záplavového cyklu. Zvláštností této civilizace je kulturní uniformita, účelnost a také neměnnost. Hlavními centry byla sídliště Harappa a Móhandžó-daro, na kterých je uniformita nejvíce patrná. Patrové domy z pálených cihel, o stejné velikosti a stejně kladeny na sebe, lemovaly pravoúhle se protínající ulice. Architektura byla naprosto jednoduchá, nevynikala krásou ani monumentalitou. Na druhé straně jsou však mnohé příbytky vybaveny koupelnou a záchody, kanalizací i vodovody s pitnou vodou. Řemeslná výroba harappské civilizace byla dost vyspělá, keramiku vyráběli na hrnčířském kruhu, typické pro ně byly terakotové sošky (z pálené hlíny) žen a zvířat, vyráběli šperky z drahých kovů a ze slonoviny a měděné a bronzové nástroje. Další zvláštností je i obrázkové protoindické písmo, které bylo nalezeno na kamenných, kovových i hliněných pečetidlech nebo na hliněných destičkách, a které nebylo nikdy rozluštěno. Kolem r. 1750 BC dochází v harappské civilizaci k období úpadku, který se projevil rozpadem kulturní jednoty a oslabením základních norem života. Čím byl úpadek způsoben se přesně neví, mohly to být zároveň přírodní i lidské faktory.

INDIE VE STAROVĚKU

Celkový vývoj Indie byl velice ovlivněn přírodními podmínkami. Tato oblast je nesmírně členitá, jsou zde různé klimatické podmínky, vegetační pásma apod. Oceán na jihu a hraniční horstva na severu chránily Indii před vnějšími útočníky, ale zároveň ji i izolovaly od vnějšího světa, bránily ji kulturnímu a politickému rozhledu. Himaláje měly také význam jako klimatická hradba. Chránily před suchými větry z Tibetu a zároveň se o ně zaráželo monzunové proudění, které je zdrojem srážek. V Himalájích také pramení řeky Indus, Ganga a Brahmaputra, které nikdy nevysychají, a v jejich povodí je úrodná půda. V indoganžské oblasti, ideální pro rozvoj zemědělství, se proto vyvinula vyspělá civilizace srovnatelná s ostatními starověkými kulturami.