Dějiny českých zemí

3500-2000 let př. n. l. - pozdní doba kamenná (eneolit)
Rostl počet archeologických kultur (vedle dosavadních vlivů z jihovýchodu se projevovaly i silné vlivy z jiných oblastí - například kultury nálevkovitých pohárů či osídlení lidu se šňůrovou kulturou ze severu a severovýchodu), zdokonalovaly se výrobní techniky (doložen výskyt měděných výrobků - odtud se někdy eneolit nazývá "doba měděná"). K nejvýznamnější změně došlo však v zemědělství - začíná se užívat orba, při níž je již primitivní dřevěný hák tažen dobytkem. Vznikala také specializovaná nezemědělská výrobní činnost - řemesla a společně s nimi i obchod. Pokrok ve výrobě umocnil postavení muže ve společnosti a vedl ke změně matriarchálního zřízení v patriarchát. Sídliště (výšinná a opevněná) byla situována tak, aby mohla být hájena (Řivnáč, Stehelčeves, Praha-Šárka, Starý Zámek u Jevišovic). Zesnulí byli pohřbíváni poprvé pod mohylami, někdy se ukládali do kamenných skříněk - hrobek.

2000-750 let př. n. l. - doba bronzová
Z východního Středomoří se do střední Evropy rozšířila znalost slitiny mědi a cínu - bronzu; v českých zemích dosáhla vysoké úrovně v rámci únětické kultury (podle naleziště v Úněticích u Prahy). Z bronzu se vyráběly již daleko dokonalejší nástroje než z kamene, dřeva a kosti, zejména zbraně, šperky a umělecké předměty. V období únětické kultury zhoustlo osídlení českých zemí, vedle vyšší úrovně zemědělství nastal rozmach metalurgie neželezných kovů (nejpokročilejší byla oblast pražsko-slánská a poděbradsko-kolínská). Na Moravě jsou doloženy nejstarší doklady únětické kultury v jižní a jihovýchodní části, později také na Malé Hané a v severnějších oblastech. Kromě sídlišť a pohřebišť se setkáváme s novým druhem nálezů - s depoty (sklady kovových výrobků či jejich polotovarů). Ve specializovaných odvětvích zaujalo významné místo slévačství a kovotepectví. Únětická kultura se dále vyvíjela do věteřovské skupiny. V polovině 2. tisíciletí př. n. l. ukončila další vývoj únětické kultury tzv. mohylová kultura (podle pohřbívání pod mohylami). V závěru doby bronzové vyrůstá ve značné části Čech z mohylové kultury kultura knovízská a milavečská a na jižní Moravě kultura velatická, poté kultura podolská; severní část našeho území byla ovlivňována kulturou lužickou (z Polska a Německa). V této době došlo také k významné změně pohřebního ritu; místo dosavadních kostrových hrobů a mohyl se objevily popelnice dokládající pohřeb žehem - kultura popelnicových polí. Lužická kultura se dále vyvíjela v severní části ve fázi slezskou (odpovídala podolské na jihu) a platěnickou. Zemědělské obyvatelstvo, jehož počet stále rostl, se soustřeďovalo na nových hradištích, jež představovala střediska výroby, směny i správy.

Břetislav I.

Břetislava již od narození provázela životem jedna velká skvrna. Nemanželský
původ. Přestože si kníže Oldřich jeho matku Boženu nakonec za ženu vzal, i tak
zůstávalo jejich manželství mesaliancí, což rozhodně nebylo pro potomky nic
dobrého. Kdyby snad měli Oldřichovi bratři mužské potomky nebo by se Oldřichovi
v jeho prvním manželství s nám neznámou ženou narodil syn, sotva bychom se o
jakémsi nemanželském synovi dozvěděli. Vše ale bylo jinak.
Boleslav II. měl tři syny a mezi nimi nastali velké rozbroje. Po nástupu
nejstaršího Boleskava (III.) byl mladší Jaromír vykastrován a nejmladší Oldřich
jen těsně vyvázl životem, když se ho pokusili zavraždit v lázni. Jaromír tedy
definitivně přišel o možnost mít potomky. Sám Boleslav skončil zanedlouho v
polském vězení a jeho jediným (známým) potomkem byla dcera, provdaná za jakéhosi
Vršovce. Zbýval tedy Oldřich, v té době již ženatý, ale zatím nemající z
manželství žádné potomky.
Podle Kosmy se Oldřich s Boženou setkal někdy v roce 1002 a Dalimil k tomu
dodává i místo - Postoloprty. Pravděpodobné ale je, že si Oldřich vzal Boženu
již před rokem 1002, čímž se dá pochoipit i snaha Boleslava Oldřicha zavraždit,
aby nemohl svého syna legalizovat.