1477

- Roku 1477 dochází ke sňatku Marie Burgundské a Maxmiliána Habsburského. Habsburská moc se tak rozšířila až do hospodářsky vyspělého Nizozemí. Maxmilián byl zvolen římským císařem (1486) a začal používat název Svatá říše římská národa německého, který lépe vystihoval skutečný rozsah území, která formálně uznávala nadřazenost římského panovníka.
- Maxmiliánův syn Filip Sličný se oženil se španělskou infantkou a jejich tři děti – Karel, Ferdinand a Marie – díky sňatkové politice zajistily Habsburkům v Evropě významný politický i hospodářský vliv. Karel V. Habsburský ovládal Španělsko a jeho zámořské državy a byl zvolen roku 1519 římským panovníkem. Ferdinand I. se díky sňatku s dcerou Vladislava Jagellonského stal králem českým, uherským. Dědictvím získal rakouské země. Španělská a rakouská větev Habsburků tak díky sňatkové politice ovládla významnou část Evropy.

anglie

- V Anglii se po válce dvou růží o panovnický trůn mezi Lancastery a Yorky rovněž upevňuje monarchie (po bitvě u Bosworthu v roce 1485, kde Jindřich Tudor poráží Richarda III., byl vítěz korunován jako Jindřich VII.) a zároveň se objevují prvky kapitalistické výroby (textilní výroba).

- Konec 15. a počátek 16. století je obdobím formování habsburského impéria. Po smrti císaře Zikmunda (neměl mužského dědice) získává českou, uherskou a římskou korunu vévoda Albrecht V. Habsburský. (Zikmund ho zasnoubil se svou dcerou Alžbětou. Jeho cílem bylo vytvořit ve střední Evropě stabilní pilíř římské říše. Je proto často považován za duchovního otce podunajské monarchie.)
- Albrecht brzy umírá a jeho syn Ladislav Pohrobek narozený až po otcově smrti se ujímá vlády až roku 1453. (Zemským správcem je po toto období Jiří z Poděbrad.) Po smrti Ladislava Pohrobka zemský sněm zvolil králem Jiřího z Poděbrad. Podobný vývoj nastal i v sousedních Uhrách, kde uherský sněm zvolil králem Matyáše Korvína. Rozpory mezi katolíky a kališníky v Čechách vyústily ve zvolení Matyáše Korvína v Olomouci českým králem (zvolen katolickou částí). Jiří z Poděbrad se v reakci na tento akt spojuje s Jagellonci. Po smrti Jiřího z Poděbrad (1471) nastupuje na český trůn polský princ Vladislav Jagellonský. Znovu se tak spojuje pod jednou vládou české soustátí a Uhry.

Stoletá válka

(1337 – 1453) mezi Anglií a Francií. Šlo o první válku motivovanou především obchodními důvody. V první fázi války vítězili Angličané a obsadili téměř celou severní a střední Francii. Ve známé bitvě u Kresčaku (1346) např. padl Jan Lucemburský. Ve druhé fázi spojené se jménem Jany z Arku došlo k obratu. Válka skončila roku 1453 francouzským vítězstvím. Francie se ve 2. polovině 15. století stabilizovala jako centralizovaná monarchie (daňový systém, žoldnéřské vojsko, stavy kontrolované panovníkem).

HISTORICKÉ MEZNÍKY RENESANCE

- 1488 – Bartolomeo Diaz objevil mys Dobré naděje na jihu Afriky,
- 3. srpna 1492 vyplouvá Kryštof Kolumbus na cestu kolem světa západním směrem, 12. října 1492, tedy za dva měsíce, přistává na Bahamách (až do své smrti zřejmě nevěděl, že objevil nový kontinent),
- 1498 – Vasco da Gama přistál v Indii a obeplul poprvé Afriku,
- 1519 – Fernao Magalhaes vyplouvá na cestu do Indie západním směrem, obeplul Jižní Ameriku, roku 1521 sice zahynul na Filipínách, ale roku 1522, tedy po třech létech, jedna z jeho lodí doplula zpět do Evropy a obeplula zeměkouli.

Snaha o vnitřní obrodu

římskokatolické církve vyústila v tzv. konsiliarismus, který přichází s principem nové výstavby církve. Nad dílčími složkami církve (arcibiskupství, biskupství, kapituly atd.) a dokonce i nad papežem má stát církevní sněm – koncil, který je místem pro demokratickou diskusi o církevních otázkách. Konciliarismus po celé období renesance soutěží s papalismem (papa = papež), který nakonec vítězí.
Výsledky katolické reformace zformuloval Tridentský koncil (1545 – 63). Původně byl zamýšlen jako ekumenický, nakonec ale vedl k definitivní roztržce s protestanty. Koncil schválil římský katechismus, platný dodnes, který potvrdil platnost sedmi svátostí:
- svátost křtu,
- svátost biřmování (potvrzuje platnost křtu),
- svátost zpovědi (svátost pokání),
- svátost přijímání - eucharistie (znamená setkání člověka s Kristem a je opakováním poslední večeře Páně),
- svátost svěcení (kněžské pomazání, které zaručuje službu kněží obci věřících),
- svátost manželství (zaručuje stabilitu obce věřících),
- svátost posledního pomazání (připravuje člověka na konečné setkání s Kristem).

Svátosti jsou platné nezávisle na osobě kněze (ten nemusí být bez hříchu, jak požadovali např. husité).

REFORMACE

Jedním z nejvýznamnějších reformátorů církve byl Jan Kalvín (narodil se 1509, byl tedy o něco mladší než Luther). Kalvín hlásal nauku o predestinaci (předurčení). Bůh podle ní předem určil lidi ke spáse nebo zatracení.
Kalvinismus pronikl i do dalších zemí – ve Francii se kalvinisté nazývali hugenoty, v Anglii puritány, v Čechách pod jejich vlivem vznikla jednota bratrská.
Anglická reformace vyústila do odtržení anglikánské církve od Říma a papeže. Hlavou církve se stal král.

Všem reformovaným církvím je společné:
- zrušení závazků k římskému papeži,
- odmítání autority koncilů,
- odstranění celibátu,
- přijímání podobojí,
- kněz není prostředníkem mezi Bohem a člověkem.

náboženstvi

Renesance představuje období roztříštěnosti a přeskupování společenských, náboženských, ekonomických a politických sil. V jejím závěru
• roste vliv velkých říší (ve Francii, Anglii, Habsburská monarchie),
• upevňuje se ekonomická a politická pozice měšťanstva (zakládání manufaktur a rozvoj mezinárodního obchodu předznamenávají přechod ke kapitalismu)
• zaniká „monopilnost“ západokřesťanství a vznikají samostatné protestantské církve.

Německá reformace je spojena se jménem Martina Luthera (1483 – 1546). Luteráni (protestanti ) se jako první církev v západní Evropě rozešli s katolickou církví. Zrodem luteránské církve se rozpadlo západokřesťanské pojetí univerzalismu v duchovní sféře. Poprvé byla oficiálně připuštěna možnost jiného výkladu víry.
Luteráni popírají božský původ papežství, neuznávají autoritu koncilů, za jediný zdroj víry považují Písmo svaté. Neuznávají kněze jako prostředníky mezi Bohem a lidmi. Neuznávají zpověď a moc udílených svátostí a přijímají podobojí.

Senzualismus

– představuje příklon ke smyslovému vnímání skutečnosti (jako opak racionalismu). Empirické zkoumání slouží k potvrzení či vyvrácení hypotéz.

Renesance je určitou reakcí na krizi dvou klíčových pilířů středověku – krizi papežství a krizi římského císařství.
Papežství představovalo pro středověkého člověka nezpochybnitelné dogma o světovládné úloze římskokatolické církve a její hlavy papeže. Období pozdního středověku je spojeno s četnými válečnými konflikty, morovými epidemiemi, nájezdy osmanských Turků, obecně se ztrátou základních lidských jistot. Příčinu lidé vidí v úpadku římskokatolické církve, který se projevuje papežským schizmatem , prodejem odpustků, hromaděním církevního majetku nebo nedodržováním kněžských povinností. Reakcí je reformační hnutí, které se obrací zpět k Bibli.
Pozdní středověk je spojen také s krizí světské moci, reprezentované římským císařstvím. Posledním velkým svrchovaným římským císařem byl Karel IV., který zemřel v roce 1378. Myšlenka římského císařství zůstávala nadále pouze v duchovní, nikoli v reálné podobě.
Krize papežství a římského císařství znamená zároveň konec myšlenky o jednotné Evropě.

Naturalismus

– znamená zájem o přírodu a zkoumání přírodních jevů od anatomie po astronomii.
V oblasti anatomie publikuje Andreas Vesalius první souborné dílo. K rozvoji anatomie přispěl významně také Leonardo da Vinci. Mikuláš Kusánský přichází s myšlenkou nekonečnosti vesmíru a předpokládá kulatý tvar Země, který se s konečnou platností potvrzuje roku 1522, kdy jedna z lodí z výpravy Fernao Magalhaese obeplula zeměkouli a vrátila se zpět do Evropy. Významné astronomické objevy jsou spojeny se jmény Mikuláše Koperníka, který přichází s heliocentrickou teorií a Zemi zařazuje mezi jednu z oběžnic Slunce. Giordano Bruno byl za obhajování heliocentrické teorie upálen jako kacíř. K poznatkům o pohybu nebeských těles přispěl dále významně Jan Kepler (Keplerovy zákony).

KULTURNĚ HISTORICKÁ SITUACE

Renesance jako kulturně historická epocha je charakterizována jako doba znovuzrození estetického ideálu a životních měřítek antiky, na nichž se zakládá nový rozkvět umění, filozofie i přírodních věd. Renesance je vstupem do novověku.

Renesance se zhruba od poloviny 14. století začíná rozvíjet v Itálii, kde dosahuje svého vrcholu, a dále se šíří do ostatních částí Evropy:
- v Anglii se objevuje koncem 14. století,
- ve Francii v 15. Století,
- v Německu a Španělsku v 15. a 16. století,
- ve střední Evropě v 16. století.

Mezi centrální filozofické pojmy renesance patří :

Renesanční humanismus – tzn. soustředění pozornosti na člověka a jeho všestranný rozvoj, na jeho lidské záležitosti. Renesanční humanismus je spojován s individualismem, důležitou hodnotou se stává vzdělání.
Filosofie se odvrací od středověké scholastiky a Aristotela a přiklání se k Platónovi. Jsou zakládány tzv. novoplatónské akademie (univerzity). Studium klasické řečtiny, latiny a hebrejštiny pomáhá při novém kritickém studiu biblických textů. Jsou pořizovány nové přesnější překlady Bible, které znovu otevírají diskusi o náboženských tématech. Vytvářejí se nové pedagogické systémy. Školy se člení na několik stupňů – základní, střední a univerzity. Na vyšších stupních škol přitom výuka obvykle probíhá v latině.
K šíření vzdělanosti přispívá objevení knihtisku (kolem roku 1450 jej objevuje Johann Gutenberg).
Pozornost je věnována znovu také estetickým hodnotám spojeným s lidským tělem, které středověk považoval za hříšné. Do výtvarného umění se např. vrací akt. Humanismus se v tomto směru obrací k antice.

Seznam požité literatury:

Herout Jaroslav: Slabikář návštěvníků památek, Středisko státní památkové péče a ochrany přírody, 1978
Štefánková Jana: Procházky Prahou, Albatros, 1980
Herout Jaroslav: Staletí kolem nás, Praha, 1981
(převzaty schematické obrázky)
Staňková J., Pilař O.: Deset století architektury, Praha, 1985
(převzaty schematické obrázky)
Benešová K., Merhautová A.: Katedrála sv. Víta v Praze, Academia Praha, 1994
Staňková J., Štursa J.,Voděra S.: Pražská architektura, Praha, 1990
(převzaty perokresby)
Novotný K., Poche E.: Karlův Most, Praha, 1947
(převzaty historické kresby Karlova mostu)
Khol Miroslav: Naše Praha, Panorama, 1982
(převzaty fotografie)
Doležal J.: Praha, Olympia, 1975
(převzaty fotografie)
Cibula V.: Objevujeme Prahu, Albatros, 1985
(převzaty historické kresby)

Prašná brána

Prašná brána, původně zvaná Nová věž, byla založena 1475 Vladislavem II. Jagellonským a byla postavena stavitelem Matějem Rejskem z Prostějova. Jako hlavní inspirací pro Prašnou bránu sloužila Parléřova mostecká věž. S přestěhováním Králova dvoru, který se nacházel poblíž věže se však věž nebudovala s takovým nákladem a později byla nedokončená provizorně zastřešena. Později při obléhání Prahy Prusy byla značně poškozena a dále využita jako skladiště střelného prachu. Do dnešní podoby byla uvedena až koncem minulého století.

Betlémská kaple

Kaple, která je svou jednoduchostí v Praze ojedinělá, chtěla vyjádřit nové názory na význam a poslání katolické církve.
Vnitřek kaple je prostorný s nezdůrazněným kněžištěm a kazatelnou, dříve byl zdobený nápisy z Husových traktátů. V době Jana Husa měla kaple dřevěný trámový strop, nesený dvěma podpěrami. V 16. století byla kaple zaklenuta bohatou síťovou klenbou o patnácti osmibokých pilířích. Střecha se však začala propadat a po zrušení kaple Josefem II. ji nahradil obytný dům. Zachoval se však půdorys a tři obvodové zdi kaple, a tak mohla být Betlémská kaple roku 1954 znovuobnovena.